Chrámy labužníků

Ať je doba sebetěžší, vždy se v ní najdou labužníci, kteří touží po něčem speciálním, delikátním a luxusním, a neváhají pro to obětovat čas i peníze. Z dnešního hlediska ovšem socialistické obchody, kde se dalo při troše štěstí sehnat něco navíc, nepřipomínaly přepychové velechrámy luxusu, ale spíše skromné svatyňky – i přesto byly milovníky dobrého jídla nesmírně ctěny. Zaměříme se tentokrát pouze na ty, kde k nákupu stačil dostatek běžné měny, stranou tedy ponecháme prodejny Darex i Tuzex i dodávkové služby, jež mohli užívat jen nejvyšší funkcionáři s rodinami.

Majonéza v plastu

Nejvíce macešsky se k projevům jakéhokoli luxusu stavěl konec čtyřicátých a počátek padesátých let, avšak ani tehdy zcela nevyhynuly. Vedle sítě obchodů, v nichž se prodávala naprostá většina potravin v rámci přídělového systému na lístky, vznikaly i tzv. volné obchody, kde se nabízelo zboží bez lístků, ovšem za výrazně vyšší ceny. Stát se jejich zřízením snažil vytlačit černý trh a poskytnout také širší nabídku potravin nové společenské elitě, tedy různým úderníkům apod. V neposlední řadě bylo též cílem vytáhnout z tzv. vykořisťovatelů, zbavených přístupu k lístkovému systému, poslední zbytky jejich finančních rezerv.