Album týdne

O některých těch písních si ani původně nemyslela, že je bude zpívat ona. Psala je pro jiné – a možná právě proto jí nečinilo potíže být o poznání popovější a smyslnější než na všech svých dosavadních nahrávkách. Čtvrté album kanadské producentky a zpěvačky Jessy Lanza nazvané Love Hallucination se zrodilo z pořádné dávky sebevědomí, kterou načerpala, když se během pandemie přestěhovala do prosluněného Los Angeles.

Obklopená sebejistými obyvateli Kalifornie stavícími svá těla na odiv a odhodlaná tvořit popové hity i pro jiné hlasy než pro svůj vlastní položila základ albu oslavujícímu sexualitu a domáhajícímu se fyzického uspokojení ve všech ohledech. Již od svého debutu Pull My Hair Back z roku 2013 v sobě Lanza vcelku ojediněle spojuje schopnosti zručné klubové producentky a DJky, která umí rozhýbat parket, s přístupem písničkářky výstižně glosující život. Vytyčila cestu, po níž se vydalo mnoho dalších následovnic.

Love Hallucination oba tyto zmíněné přístupy kombinuje a vytěžuje na maximum. Počínaje úvodním technopopovým hitem Don’t Leave Me Now.  A ona žádost „neopouštěj mě“ zdaleka není jediná, která na albu zazní. O kus dál již Lanza přikazuje Don’t Cry On My Pillow. A jsou to právě jasně formulované požadavky na uspokojení touhy partnerem, které se vracejí coby leitmotiv většiny textů. „Ukaž mi, že to umíš běžet jako maraton,“ zpívá v elektrofunkově houpavé Marathon a dodává, že pokud bude mít za noc jen jeden orgasmus, bude to brát jako zklamání. V tu chvíli se na scénu vedle saxofonového sóla vkrádá i příjemně jízlivý humor. Vedle toho zde figurují jak love songy, tak píseň I Hate Myself, v níž se konstatování sebenenávisti opakuje jako mantra.