Paměť vyhnaných sudetských Němců pomalu mizí. Jak může přetrvat?

Vyhnání Willyho Dörflera a jeho maminky ze Sokolovska dostalo nečekanou zápletku. „Bylo nám řečeno, že transport pojede do Bavorska,“ vzpomíná pan Dörfler na rok 1946. „Ale probudili jsme se v Plzni. Vlak pokračoval do Písku, kde si nás z nádraží vyzvedl jeden sedlák.“ Při sklizni pro něj museli pracovat, zimu strávili ve sběrném táboře, na jaře pak nucené práce pokračovaly u jiného sedláka. Československo opustili až v roce 1949, když zabralo setrvalé úsilí již odsunutého strýce. Přes švýcarský Červený kříž dokázal matku a syna najít a zajistil jejich vystěhování do bavorského Schwandorfu, kde sám žil. Willymu Dörflerovi bylo čtrnáct, čtyři roky nechodil do žádné školy.

Dnes je mu osmdesát osm a je jedním ze dvou posledních dobrovolníků, kteří ve Schwandorfu – třicetitisícovém městě kousek od českých hranic – pečují o malé muzeum Sokolovska. Radnice pro něj vyčlenila tři místnosti v přízemí historického domu, hned naproti městskému muzeu. 

„Tohle byla svatební výbava mé maminky,“ říká Willy Dörfler a ukazuje na jeden z exponátů: na poličkách poskládané ručníky, ubrusy, ložní prádlo, krajky, dětská zavinovačka... Výbava se do Bavorska dostala také jen díky zmíněnému strýci. Byl sociálním demokratem, po válce od československých úřadů získal potvrzení antifašisty, a mohl si proto do odsunu vzít mnohem víc majetku než naprostá většina z dalších skoro tří milionů vyhnanců. „Maminka u strýčka výbavu a spoustu dalších věcí schovala a on vše převezl. Když umřela, tak jsem ji dal sem do muzea.“