Španělská měkká síla

Předčasné parlamentní volby ve Španělsku skončily příjemným překvapením. Podle očekávání v nich zvítězili středopravicoví lidovci, těžištěm příběhu je ale skutečnost, že jejich potenciální koaliční spojenci, fašizující strana Vox, ztratili v závěrečném součtu téměř polovinu svých dosavadních křesel. To ve výsledku znamená, že společnou vládu pravice, o níž se před volbami psalo téměř jako o hotové věci, nakonec nelze poskládat. Do vlády tak neusedne radikální strana, která se nostalgicky hlásí k dědictví fašistické diktatury. A to je výsledek, který dalece přesahuje hranice Pyrenejského poloostrova.

Šílená zkušenost

Aby nedošlo k mýlce, vítězní lidovci sami o sobě žádný problém nepředstavují, jedná se o běžné demokratické politiky v názorových postojích občas trochu nalevo od české vládnoucí koalice. Obtíž je s Voxem, založeným právě jako strana pro radikální figury, kterým byla „stará“ politika tradičnějších lidovců příliš těsná. Základem jejich úspěchu je tvrdý španělský či kastilský nacionalismus, kdysi typický znak frankistické diktatury, který chytil v posledních letech druhý dech jako reakce na separatistické snahy nacionalistů v Katalánsku. Vox je v první řadě stranou španělských fanglí, pak dlouho nic a pak, ve druhém sledu, partají nadšených bojovníků všech možných kulturních válek. Válčí se s feminismem, LGBT+ismem, nešpanělsky mluvícími přistěhovalci (ti z Latinské Ameriky nevadí, někdo jahody sklízet musí). Bojuje se za křesťanství a tradiční rodinu, taky proti klimatické politice, protože změna klimatu neexistuje. Hodně se zatínají pěsti a vyhrožuje – třeba Katalánsku vojenským obsazením.