Poslední automobil

Můj sen o zrušení všech osobních automobilů má svou privátní variantu – předsevzetí nekoupit si žádné nové auto poté, co můj devatenáct let starý volkswagen doslouží. Mrzí mě, že auto nedokážu prodat už teď, a místo toho sypu peníze do jeho oprav. A snad ještě víc mě štve, že když někam přijedu, mám tendenci trapně vysvětlovat, proč jezdím v popelnici, v obavě, abych v očích ostatních nebyla za socku.

Mrzí mě, že se nad to nedokážu povznést, mrzí mě, že se nedokážu vykašlat na pohodlí, mrzí mě, že čím je naše auto starší, tím víc se o něj bojím, protože už žádné další nebude.

Zásadním pomocníkem je můj otřískaný Volkswagen Touran především v letních měsících v rámci popojíždění mezi chalupami známých, proloženého tu i jinde pracovními povinnostmi. Nejinak je tomu letos. Až na to, že se mi v půlce července uprostřed jednoho zběsilého přesunu na polňačce cestou ze skautského tábora mých dětí protrhla nádrž s olejem. Vzhledem k tomu, že mě tou dobou už čekaly u nás na chalupě dvě rodiny kamarádek, nezbývalo než auto nouzově odstavit, strčit pod něj lavor a na chalupu pokračovat s dcerkou improvizovaně vlakem.