Loučení s poštou

Česká pošta byla místem mého prvního setkání s technologiemi. Jako malé dítě jsem trávil hodně času na Šumavě. Naše chalupa sice měla zavedený telefon, ale ten často nefungoval. Někdy jsme museli s drátem, který vedl z nedalekého sloupu do našeho okna, točit, aby se dalo telefonovat. Aspoň jsme dostali tento pokyn, možná se ale jen někdo bavil nad naší naivitou. Když přístroj nefungoval, šli jsme na poštu, kde se po vstupu do budky rozsvítilo světlo na stropě. Doteď si pamatuji to ohromení, že můj krok přiměje žárovku k zažehnutí. Vrchol modernity, který jsem k radosti zaměstnanců pošty pochopitelně neustále testoval.

Pošta je, zpětně viděno, pro mě i důkazem, jak krásně pomalé mé dětství bylo. Kolik dní člověk čekal na dopis. Jednou se mi tak stalo, že než došel list mé dětské lásce, které jsem psal, že je konec, a než mi přišla její odpověď, vše jsem si celý nešťastný rozmyslel. Dnes v čase esemesek naprosto nepředstavitelný rozměr času.

Možná i proto mám k poště silný vztah a její slábnutí mě mrzí. Každou chvíli se oznamuje nové propouštění zaměstnanců, které souvisí s redukcí poboček. Státní kolos trápily ztráty, a tak se, jak známo, hledaly úspory. Omezení poboček bez jiného zlepšení služeb ale podle mě povede ke konci této instituce. Třeba naši zrušenou pobočku nahradila pošta, která je tak daleko, že pro mě není možné se tam běžně zastavit. Lze namítnout, že jde o můj problém. Pro mého tátu je to ale dokonce fyzicky nemožné. Vzhledem k tomu, jak často nám zaměstnanci pošty nechávají vzkaz, že nás nezastihli, i když jsme byli doma, vyvstává poměrně složitý úkol, jak si se vzdálenou poštou poradit. Stále častěji nám navíc ve schránce končí pošta pro lidi z jiných ulic. Naposledy byl na obálce s adresou cizích lidí nápis „váš poskytovatel služeb hybridní pošty“, tak snad to není nová strategie, že si budeme zásilky roznášet sami.