Ve španělských médiích se mu přezdívá „El guapo“, tedy fešák, jelikož je skutečně tak fotogenický, až z toho méně obdaření smrtelníci pochybují o boží spravedlnosti. Španělský premiér Pedro Sánchez by ale stejně dobře mohl být přezdíván třeba kouzelník Houdini, protože vzhled zjevně není hlavní příčinou jeho úspěchů na politické scéně. Sánchez je především mužem rychlé improvizace, nečekaných politických tahů a odvážných úniků ze zdánlivě neřešitelných situací. Naposledy to předvedl v předčasných parlamentních volbách, v nichž oproti předpokladům zastavil nástup španělské fašizující strany Vox do vlády. Před dvěma týdny vypadal Pedro Sánchez jako muž odepsaný v průzkumech do propadliště dějin. Teď působí jako politický eskamotér, který dokázal nemožné.
Není to poprvé. V roce 2016, po dvou drtivých porážkách v čele španělských socialistů, ho partajní bossové zákulisními machinacemi sesadili z postu stranického lídra. Co na to Sánchez? Demonstrativně rezignoval i na post poslance s tím, že nemůže tolerovat vládu konzervativních lidovců, nasedl do svého rodinného peugeotu a začal na vlastní pěst obrážet zemi s vlastní kampaní. Za pár měsíců byl zpátky v čele strany.
V roce 2018 zase nečekaným manévrem svrhl tehdy vládnoucího lidoveckého premiéra Mariana Rajoye. Nemělo to být možné, Sánchezovi socialisté disponovali v parlamentu 84 hlasy a k nástupu k moci jich potřebovali 176. Sánchez ale zaútočil ve slabé chvilce protivníka, který musel právě řešit jeden ze stranických korupčních skandálů. Ve vypjaté atmosféře se nakonec proti Rajoyovu odvolání nedokázaly vzepřít ani strany, které jinak nemohly socialistům přijít na jméno. Sánchez se stal menšinovým premiérem dřív, než se Španělé stačili vzpamatovat. A vládne zemi dodnes.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
