Když to není složité a jste za to chváleni, tak to jsme velmi snadno hodní a dobří

Kdy jste si uvědomila, že chcete o polsko-běloruské hranici natočit film?

V momentu, kterým to celé v létě 2021 začalo a který byl úplně nesrozumitelný a absurdní. Polsko už od jara tušilo, že se něco divného děje, že Lukašenka a Putin využívají migranty jako politickou zbraň, ale zlomové byly události z léta toho roku nedaleko vesnice Usnarz Górny, kde mezi polskou a běloruskou hranicí uvízla skupina třiceti lidí. Je tam takový pás, několik desítek metrů široký, byli to hlavně Afghánci. Bělorusové je nechtěli pustit zpátky a Poláci pustit dál. Tábořili tam, všem na očích, nikdo k nim nemohl a oni tam uvízli na několik týdnů.

Čím tohle pro vás bylo zlomové?

V chování polské pohraniční stráže a státu. A v našem pohledu na ně. Jen na vysvětlenou, do té doby byli pohraničníci nejvíc respektovaná uniformovaná služba v Polsku. S vojáky a s policií lze mít nějaký vnitřní problém. S pohraničníky jen těžko. A ti bělověžští se ke skupině, kterou jsem zmiňovala, zpočátku chovali lidsky a slušně. Nepustili je dál – ale nosili jim vodu, jídlo, nějaké léky. Po pár dnech zjevně přišel politický příkaz a jejich chování se naprosto změnilo. Žádná pomoc. Žádný přístup k nim. Naprostá tvrdost. Mluvčí, která jeden den mluvila pravdu, druhý den zjevně a prokazatelně lhala. Takhle zpětně viděno není překvapení, že o pár týdnů později vyváželi rodiny do močálů a urostlí muži házeli ženy přes žiletkový plot na běloruské území. Mimochodem, tahle skupina migrantů jeden den zmizela. Nikdo dodnes neví kam.

Změnil se pohled váš, pohled polské společnosti, pohled místních?

To má několik vrstev. Mě a mnoho, mnoho lidí tahle schopnost státu lhát a jeho sadismus překvapily. Rychlost, s níž k tomu sklouzl. U místních to je zajímavé. Skoro každý někoho z pohraniční stráže zná, kamaráda, příbuzného. Vidět tohle jednání zvenčí, že to dělají nějaké „služby“, je jedna věc. Když to dělají lidé, které znáte od dětství, to je něco jiného. Část lidí jim přestala věřit a velmi rychle je přestali volat, když narazili v lese nebo na kraji vesnice na migranty, protože věděli, že jim nepomůžou, že jim ublíží.

Ale velká část nikoli a za postupem státu stojí, i když všichni vědí, co se na kraji lesa odehrávalo. Čím to podle vás je?

Kraj, kde se vše odehrává, Polesí, má zvláštní historii. Je hodně tradiční, náboženský. Dějiny tady byly kruté a lidé tu jsou hodně uzavření. Myslím, že trauma světové války a vraždění je tu stále cítit. A místní lidé nehráli jen dobré role, mnoho z nich udalo prchající Židy nebo sousedy, kteří Židy schovávali. Je to prostě zatížený kraj, je tu nevypovězená a nevyřešená paměť. Vyvolat nedůvěru a strach z nějakých nebezpečných cizích tu bylo pro vládní politiky snadné. Náš premiér Mateusz Morawiecki je cynik a říká takovým situacím „politické zlato“. A šli si pro něj velmi primitivní a skoro neuvěřitelnou cestou, tvrdili, že uprchlíci jsou nejen Putinovi spojenci, ale i pedofilové a zoofilové.

Je pro vás historická paralela s druhou světovou válkou podstatná?

Vůbec to nechci srovnávat s holokaustem. Ale jde o mechanismus. Heleďte, já o holokaustu natočila tři filmy, je to součást mé rodinné historie. Intimně to znám. Takže obrazy, jak policie někoho veze kamsi na náklaďáku, jak se slušní kluci v uniformách mění v sadisty, jak se za vesnicemi plíží lidé s vystrašenýma očima, samozřejmě něco rozezní.