České komando na dovolené

Proč se Češi pořád tak bojí? To byla před lety jedna z nejčastějších otázek, kterou jsem dostával od zahraničních kolegů. Ptali se mě pochopitelně zejména v souvislosti se zdejší nechutí přijímat uprchlíky ze Sýrie a dalších zemí sužovaných válkou. S nadsázkou jsem tehdy reagoval, že se sice bojí, že je tu někdo zamorduje, znásilní, okrade, ale když jsou Češi na dovolené, nebojí se ani vražedného komanda. Fascinovaly mě totiž reportáže z různých destinací, kde probíhaly ozbrojené konflikty, dokonce se jejich obětí stali evropští turisté, ale Češi se tam i nadále rekreovali. Novinářům více méně všichni říkali: dovolená je zaplacená, nikdo nám to nezakázal a basta. Takže novinářské záběry ukazovaly, jak se sluní a kolem chodí ozbrojení muži.

Vzpomněl jsem si teď na to v souvislosti s požáry na Rhodu. Na jednom záběru vidíme plačící vyčerpané lidi, kteří se na pražském letišti dojatě vrhají příbuzným do náruče, protože jsou v bezpečí. A na druhém jen pár metrů od nich nastupují turisté opačným směrem. České televizi jedna paní s malými dětmi vysvětluje: „My letíme s cestovkou, která nám nedala jinou možnost, takže kluci se těší, takže jsem říkala, když to špatně dopadne, tak se proletí na letiště a tam si počkáme na repatriační odlet a poletíme zase domů.“

Další turistka pak zní podobně: „Nechtěli jsme mít problémy s cestovkou, takže nakonec letíme, naše oblast by tedy neměla být zasažená, ale nikdy nevíte. Brali jsme si co nejmíň věcí, abychom to kdyžtak nějak pobrali.“

Je vidět, že se nám příliš nedaří poměřovat míru rizika. Česká republika se chlubila, že odmítla přijmout necelých padesát syrských sirotků, protože by pak zřejmě skončila naše státnost a nemohli bychom bezpečně chodit po ulicích. Zároveň se ale letíme rekreovat do míst, kde je obří požár, který je mimo kontrolu zasahujících hasičů. 

V jistém ohledu je chování pochopitelné. Lidé tvrdě pracovali, aby mohli na dovolenou. Vyhodit zaplacený zájezd je těžké rozhodnutí. Bohužel některé cestovní kanceláře odmítaly obavy klientů vyslyšet a nutily je letět. Což je chyba. Turisté i cestovky tak doufali, že budou mít štěstí a nedojde k tragédii. Co kdyby ale štěstí neměli? A co kdyby repatriační let nemohl dorazit? Kdo by nesl odpovědnost? Jednotlivec, který přes zprávy v médiích nasedl do letadla? Kanceláře, jež posílaly stovky lidí na Rhodos? Nebo stát, že to nezakázal?  

Každopádně je zajímavé, že v tomto případě je tolik lidí ochotných překonat strach. Případně si riziko nepřipouštět. Proč ale jen v takových situacích? Je to skutečně proto, že dovolená už byla zaplacená a je lepší riskovat než o peníze přijít? Nebo nevěříme, že oheň je tak nebezpečný, protože hysterii nevybudily dezinformační weby a Tomio Okamura? To by ale byl velmi smutný obraz naší společnosti. 

Kdyby byl důvodem k menší obezřetnosti strach o vynaložené peníze, dalo by se to využít. Změna klimatu ohrožuje naše úspory poměrně výrazně, když se to lidem vysvětlí, budou s tím možná chtít něco dělat. Možná. 

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje 

Erik Tabery

šéfredaktor