Západní medicína na ayahuasku není úplně připravená

Otevřeně mluvíte o tom, že psychedelika, která jako odborník zkoumáte, sám zkoušíte. Vyzkoušel jste na vlastní kůži také ayahuasku při vašem nedávném výzkumu v amazonském pralese?

Samozřejmě, byl jsem dobrovolníkem v našich studiích s psilocybinem, ketaminem a v rámci expedice i s ayahuaskou. Vlastní zkušenost považuji za důležitou mimo jiné proto, abych byl schopen porozumět pacientům a dobrovolníkům a mohl jim vysvětlit, co je čeká. V tomto případě navíc byla situace specifická v tom, že toto prostředí je z mnoha důvodů dost extrémní. Obtížné je se tam již dostat, musíte jít docela dost kilometrů relativně schůdnou džunglí, v dešti s batohem, na místě můžete také trpět různými typicky cestovatelskými obtížemi, zejména zažívacího charakteru. Navíc jsme potřebovali otestovat, jestli nám v džungli budou vůbec fungovat přístroje a jestli jsme schopni nabírat data v kontextu rituálu, na kterém je přítomno více lidí, kdy potřebujeme, aby přístroje fungovaly naráz, synchronně. Čili zapojit do takové akce již na této úrovni běžné účastníky rituálů by bylo poměrně složité.

Jaký byl ayahuaskový zážitek?

Pokaždé unikátní, a pokaždé jiný a zároveň přínosný. Po stránce osobní zkušenosti se vždy objeví nějaká nosná témata, jsou momenty příjemné, momenty náročnější a řada z nich pro mě má dlouhodobý význam a v čase vyzrává. Po stránce somatické má ayahuasca silný čisticí efekt, který je důležitou součástí účinku. V praxi se to projevuje zvracením nebo průjmem. Kromě toho je i celá řada dalších tělesných počitků, v různé míře náročných na prožívání. Po stránce vědecké bylo pro mě nesmírně intenzivní, jak je vůbec možné vystavit se vlivu ayahuasky během rituálu a zároveň si nechat malou skulinku racionálního myšlení pro to, aby vůbec bylo možné nasbírat data. Nemluvě o tom, že příprava před každou ceremonií zabrala několik hodin diskuse a příprav techniky, ladění a trénování, lezení po žebříku a zavěšování kamer, mikrofonů, a to vše tak, abychom pak průběh ceremonie narušovali pokud možno co nejméně.

Co jste vlastně v Amazonii zjišťovali?

Stále více se potvrzuje, že psychedelika mohou mít terapeutický potenciál. Jsou to ale látky, které jsou užívány v mnoha různých kontextech. V našem západním světě se nejčastěji užívají někde na party nebo doma v nekontrolovaném prostředí, což je ve většině zemí stále nelegální. Když pak tyto látky zkoumáme na zdravých dobrovolnících i pacientech, v kontrolovaných studiích, tak to děláme ve značně umělém prostředí, v laboratoři nebo v příjemnějším prostředí terapeutické místnosti. Nicméně tento kontext je na míru vzdálený tradičnímu rituálnímu používání. Při výzkumu sledujeme, jak psychedelika ovlivňují naše fungování, jestli existuje souvislost mezi prožitkem a změnou nálady z dlouhodobého hlediska, jestli lze vypozorovat nějaké změny v mozku.

V posledních letech už jsou terapeutické místnosti zkonstruované a vybavené tak, aby se tam člověk cítil dobře. Naše první prostory, kde jsme s psychedeliky pracovali, jsou prostory EEG laboratoře, což jsou za normálních okolností čtyři bílé stěny bez oken. Prostor jsme museli vyzdobit, aby se dobrovolníci dobře cítili, a k tomu jsme využili různé látky, které jsem přivezl z Jižní Ameriky, je tam dřevěná postel, nějaké rituální předměty, mírné osvětlení, stabilní teplota. Terapeutickou místnost jsme již zařizovali podle mezinárodních vodítek, jak mají terapeutické místnosti pro asistovanou terapii psychedeliky vypadat. Prakticky se jedná o místnost podobnou obývacímu pokoji.

Nicméně v Latinské Americe se s psychedeliky pracuje úplně jinak než na Západě. A jde také o zcela jiné prostředí – obvykle o prostor na hlíně, pod přístřeškem, někdy pod širým nebem, jindy na rituálním obřadišti.

Proč je důležité prostředí, ve kterém se psychedelika užívají? Jakou to hraje roli?

My sledujeme, jestli nějaká látka může mít léčebný efekt a jestli mění prožívání, vnímání či chápání světa a reality. A podáváme ji v nějaké místnosti, kde je jeden člověk a terapeut, někdy dva terapeuti. Jenže v původních kulturách jsou tyto látky brány jednak jako lék na řadu potíží a také ze spirituálních důvodů. Místo dvou lidí v místnosti se tam vše odehrává v kontextu rituálu, kde je více lidí, kde se zpívá a někdy se hraje i hudba. Některé komunity organizují rituály pravidelně, ayahuasca se pije třeba jednou týdně. Jindy, když mají například festival, kam se sjíždějí šamani z různých komunit, tak klidně pijí každý den sedm dní v kuse. Navíc i ayahuasca může mít různé složení, někdy velmi podstatně odlišné, stejně tak každý kmen, každá vesnice mohou pracovat odlišně, takže rituál může pokaždé vypadat jinak.

Takže faktorů, které do zkušenosti a účinků „medicíny“, jak je ayahuasca v Jižní Americe často nazývána, vstupují, je celá řada. My v našich výzkumech doma jsme si ale vyzobli jednu jedinou věc, kterou je psychedelická zkušenost s látkou někde v laboratoři v kontextu výzkumu nebo léčby té či oné duševní poruchy. Chceme-li ale psychedelika skutečně poznat a porozumět jim, musíme je studovat a pochopit v kontextu, z něhož pocházejí a kde s nimi pracují tisíc let. A v tomto směru se máme ještě hodně co učit.

Jak ale chcete přenést zkušenost z amazonské džungle do evropského kontextu?

Evropané samozřejmě nebudou masově jezdit do pralesa, ty poznatky se musíme naučit adaptovat pro naše podmínky. Týká se to třeba opakovaných podání – máme spoustu dat o jednorázovém podání. Ale jaký efekt mají opakované dávky? Jak často by se měly opakovat a kolik by jich mělo být? Jak je to bezpečné? Těch otázek je ohromné množství. V téhle fázi výzkumu jsme se rozhodli srovnat rituální kontext s kontextem terapeutickým. A zamyslet se nad tím, jak bychom tyto poznatky využili v budoucnu u nás.