Máte tupou sekeru

Na pozvání Petry Hůlové jsem se v Praze nedávno zúčastnila literárního semináře, ve kterém se analyzovaly knihy českých autorů přeložené do angličtiny. Poté si příslušného autora pozvali na debatu. Semináře se účastnilo pět amerických studentek z různých univerzit ve věku 20–23 let. Po počátečním ostychu začaly padat otázky, některé běžné, některé překvapivé. Jedna ze studentek se tak třeba zeptala, proč se hlavní postava mého románu ve vypjatém okamžiku zdekuje, místo aby svou dívku zachránila před znásilněním. Koktala jsem něco o autenticitě postavy, jejím přirozeném vývoji a plastičnosti textu. Postavy se přece nechovají jako superhrdinové, pravila jsem a zdálo se mi, že na mě studentky hledí v úžasu.

Po semináři Petra Hůlová zmínila, že když na seminář přišel Marek Šindelka, tak ho studentky hodinu grilovaly za to, že jeho postava jedoucí vlakem myslí na poprsí dívky, která s ním sedí v kupé. Ne snad proto, že by pohled postavy ztotožňovaly s autorem, ale proto, že „mají objektivizace ženy v jakékoli podobě po krk“. A že je tento úhel pohledu v literatuře již vyčerpaný a zastaralý. Některé z nich dokonce používají i tzv. Bechdelové test, kterým se měří zastoupení žen v kulturních dílech, zejména filmu a beletrii. Pro naplnění kritérií testu musejí být v díle zastoupeny nejméně dvě ženy a bavit se spolu o něčem jiném než o mužích.

Zaskřípalo to ve mně jak ve starých hodinách (kterými bezpochyby jsem). Přišly mi na mysl všelijaké argumenty o cenzuře a její nerozlučné družce autocenzuře, která svazuje tvůrčího ducha, vede k diskriminaci autorů a jejich vyloučení z kulturního života a jazyka. Nedokázala jsem v tomto kladení nároků na autory neslyšet kecy kulturtrégrů KSČ, podle kterých odpadlíci, nenaplňující ideologické nároky kladené na socialistického spisovatele, „plnili našim maloměšťákům zadanou cizí a nepřátelskou třídní společenskou objednávku“ (Jan Kozák na sjezdu Svazu českých spisovatelů, 1972). Přišla mi na mysl i čtenářská zkušenost neschopná abstrahovat, připomínající diváky, kteří s děsem prchali od filmového plátna při příjezdu vlaku do stanice La Ciotat během promítání prvního filmu bratří Lumièrů.