Léto rozmarné třeboňské

Do jižních Čech, konkrétně na Třeboňsko, jezdím celý život na prázdniny. Letos jsem se stala napůl místní, kdy tu dlouhodobě pobývám a pracuji na své chatě. Poprvé se tak na zdejší gastronomii a turistický ruch dívám očima sousedů, ne jako přijíždějící a často náročný rekreant – a vidím věci. A tak zatímco v médiích a na sociálních sítích špička gastronomické pyramidy bojuje o svou michelinskou dotaci, její základna v regionu zatím snáší zátěž prázdninového nájezdu návštěvníků. Kontrast obou světů nemůže být větší. 

Mezi šílenstvím a ospalostí

Mírné napětí, jak sezona zatíží běžný denní život domorodců, bylo ve vzduchu cítit už od květnových svátků. Potěšilo mě, že mě místní zahrnuli do svých denních „smalltalků“ o počasí a všudypřítomných cyklistech, jako bych patřila k nim. Protože jsou ale Jihočeši vesměs laskavé povahy, vůči příchozím se nevymezují nijak nepřátelsky. Což by nebylo divu – minulé sezony se už vyznačovaly všemi znaky overturismu, kdy řada míst trpí takovým zájmem a přetížením návštěvníků, že pro ně onen ruch začíná být až ničivý. Mimochodem, skupinám cyklistů někteří místní přívětivě říkají „pumpičky“.