Dobrodružství je za humny

Je úterý ráno, vyhýbáme se dopravní špičce a obětavý Ondra mě vysazuje ve startu výpravy, aby následně dojel s mým autem po proudu do cíle a tam mi jej zanechal (každý má jeden klíč). Dnes si konečně splním svůj skromný sen a zkusím splout na kajaku Prahu. Neobvyklá trasa a všední den mimo prázdniny tvoří dvojitou pojistku proti setkání s českým vodákem (alkoholem přebujelé ego, pohyb ve skupině, identická trička). Řeka v týdnu je úplně jiný zážitek a Praha viděná z řeky, doufám, taky.

Začínám na soutoku s Berounkou nad Zbraslaví a zdolávám Modřanský jez příjemnou šlajsnou pro vodáky. Z plánování bohužel vím, že tady infrastruktura přívětivá pro „malá plavidla“ končí. Modřany žijí s řekou v symbióze – na břehu i ve vodě se sportuje. Ve Žlutých lázních se sluní nahá seniorka hned vedle hnízda s malými labuťátky. Kroutím krkem pod impozantním Barrandovským mostem. Za železničním mostem na Výtoni dělám brzkou obědovou pauzu, hlavně chci využít poslední možnost si před centrem svobodně odskočit do křoví brownfieldu.

Následně mě čeká první výzva – Šítkovský jez, ten by mělo jít překonat přenesením lodě přes Dětský ostrov. A pokud si ji pak u sochy Vltavy hodím do plavební komory vlevo, získám jako bonus zdolání Staroměstského jezu. Stavební buňky ale blokují jedinou suchozemskou cestu. Musím tedy zavolat do plavební komory Praha-Smíchov a zkusit se domluvit. Pán ze mě nemá radost, ale zakázat mi komoru nemůže – řekne mi tedy, kdy přijede jaká loď a kam se mám zaparkovat, než hladina klesne. Poté s ním komunikuju přímo, svisle nahoru přes květináče s begoniemi. Připadám si v komoře nepatřičně, ale řeka je jako silnice a komora jako semafory řízená křižovatka, jen je třeba, aby obsluha věděla, kdo do ní vjede. Závory se otevřou a já musím mazat, abych uvolnila vjezd jedné Grand Bohemii v protisměru. Adrenalin střídá euforie, ale stačilo to, přes komoru už to nezkusím.