Spondeo ac polliceor

Budíme se s manželem do pošmourného rána, přesto se na dnešek těšíme. Dcera promuje, brzy, takže neotálíme. Oblek a šaty jsou na ramínku připravené od večera, ale silonky zrazují. Nové a hned pustí očko. Chvatně hledám jiné, nenacházím, další tělové prostě nemám. Zachraňuje mě starší dcera, přiváží kromě mých rodičů i nezbytný doplněk s patřičným komentářem. Ještě připnout brož, speciálně pořízenou pro tuto příležitost. Spínací systém stávkuje, včera fungoval hladce. Šperk koluje, moje osmdesátiletá maminka nemá zrak, já trpělivost a mužské ruce si s takovou titěrností vůbec neporadí. Podruhé boduje Eliška, brož je na svém místě.

Konečně naskáčeme do auta a míříme k promoční síni. V předsálí se vítáme s početným příbuzenstvem. Markéta mává a mizí v útrobách budovy. Sleduji ostatní hloučky – rodiče, prarodiče, sourozence. My jsme rozhodně nejpočetnější, rovných třináct. Jako správní Hujerovi zabíráme v aule celou řadu. Prohlížím si Procházkova Promethea přinášejícího lidstvu oheň, malbu dominující celému prostoru, a vzpomínám. Poprvé jsem tady byla na promoci svého prvního muže, Markétina táty. Téhle slávy se nedožil. Byl by na dceru opravdu pyšný. Z neveselých myšlenek mě vytrhne ženský hlas, instruuje nás, že se při slavnostním aktu netleská! Několik jedinců se neudrží a nadšeně zatleská. Krátký smích a teď už vážně. Zaznějí fanfáry, přicházejí zástupkyně akademické obce, samé ženy včetně pedelky, což s Eliškou oceňujeme. Kdysi při mé promoci nebyla ani jedna. A už před námi defiluje třicítka usmívajících se, svátečně nastrojených mladých žen a mužů, nyní absolventek a absolventů své alma mater. Natažené prsty se lehce dotknou žezla následované nesmělým: „Spondeo ac polliceor.“ Málokdo to pronese zvučným hlasem, latina jim není vlastní anebo se jen zdráhají uvěřit, že to mají za sebou. Už žádné ponocování nad skripty, seminárky, zápočty ani zkoušky, zato netušené obzory před sebou. Projevy akademiček jsou krátké, výstižné. Ceremoniál ubíhá, zbývá převzít diplom. Pozoruji naše. Lesknou se jim oči. Jsou ze staré školy, sami „jen“ středoškoláci mají úctu k titulům. Záhy to ve foyer hučí jako v úle. Fotograf udělá pár snímků, diplomy nad hlavami, teď už se bývalé studentky a studenti bez zábran řehtají na celé kolo. Všechna tíha z nich definitivně spadla. Rozbíhají se ke svým nejbližším. Gratulace, objetí, polibky, sem tam ukápne slza dojetí, záplava kytic.

Jdeme do restaurace, vyhládlo nám, snídat jsme nestihli. Prostředí je příjemné, hraje tlumená hudba, žádné vtíravé rádio, při konverzaci se v pohodě slyšíme. Mám kratičkou řeč, připomínám ty, kteří už s námi nejsou a radovali by se s Markétou. Přeju jí do života vše dobré. Dostává dárky. Výtečně pojíme a popijeme. Povídáme si, jak už to tak bývá, když se sejde rodina. Strávíme pospolu příjemné odpoledne. Loučíme se s tím, že příště je na řadě neteř.

S manželem odjíždíme tramvají, já se odpojím, on pokračuje na nádraží a dál za kamarádem na dlouho plánovanou návštěvu. Usmějeme se, zamáváme si. Doma se převléknu, venčím našeho kokršpaněla navzdory počasí „že by psa nevyhnal“. Po návratu uvařím silný černý čaj, na jídlo ani pomyšlení, pes schroupe granule. Zapaluju skořicovou svíčku, Charles už spí s ušima svěšenýma přes okraj košíku. Na gauči, zachumlaná do deky, popíjím horký nápoj. Pípne SMS, manžel dorazil v pořádku a načas, na trase Brno–Praha žádná samozřejmost. S kamarádem se chystají na pivo. Odepisuju: „Užijte si to.“ Je mi blaze, prožila jsem hezký den.