Prezidentské volby a šance pro levici

Letošní prezidentské volby mohou být bodem obratu pro levici. Zní to asi trochu překvapivě, protože v nabídce není ani jeden levicový kandidát. A čistě teoreticky letos levice zcela zmizí z politického radaru. Nebude mít zastoupení ve sněmovně, vládě a ani na Hradě. Zbytky se nacházejí v Senátu, ale bez většího vlivu. Proč je tedy tohle šance na změnu pro levici?

Podle dva roky starého výzkumu CVVM se ve věkové kategorii patnáct až devětadvacet let k levici hlásí jen desetina lidí. Přitom když si povídáte s mladými lidmi, často u nich zaznívají argumenty a postoje, které je řadí spíše k levici. Ať už je to vztah k menšinám, životnímu prostředí, přístup k bydlení atd. Na poznámku, proč se nehlásí k levici, reagují překvapeně, proč by měli. U nás je přece levice Miloš Zeman, KSČM a ČSSD. A oni, teď cituji opakující se argument, nechtějí mít nic společného se sprostým Zemanem, totalitními komunisty a cynickými sociálními demokraty.

A najednou to dává smysl. Lidé do třicátého roku věku znají levici jen v podobě Zemana, Filipa a Hamáčka. A s nimi je velmi těžké se identifikovat, pokud člověk nevnímá politiku jen jako rozdělování sfér vlivu. Ostatně Zeman ani není autentický levicový politik. V devadesátých letech hledal volné místo na politickém trhu a vybral si ČSSD. Proto u něj nikdy nemohli najít zastání lidé, na které většinou levice myslí.

Ačkoli pravolevé dělení ve světě slábne a mnohem víc se odehrává střet populistů či autoritářů s demokraty, stále existuje řada témat, která se dají uchopit na spektru přístupů definovaném tradičními politickými póly. Tedy s menším či větším zapojením státu a s menší či větší mírou rovnostářství.

Česko potřebuje levici, aby mohl probíhat myšlenkový a ideový střet. A jistě, i kdybychom si přáli, aby tu byla silněji zastoupená liberální levice, nepochybně se zrodí i nějaká konzervativnější, se kterou se bude hůře hledat společná řeč. Ale to k politickému životu patří, a když bude demokratická, přispěje k rovnováze sil na scéně. Fakt, že zmizí odstrašující příklady levice v Česku, je příležitostí pro nový start. Už to nebude pro mnohé hanlivé označení. A vrátíme se i v tomto ohledu na Západ.

Smutné by ale bylo, kdyby případné nové proudy navázaly právě na již zmiňovaný cynismus. Tak jako se to stalo Matěji Stropnickému, Petru Drulákovi, Janu Kavanovi a dalším, kteří před pár dny sepsali petici Mír a spravedlnost. V ní víceméně žádají konec podpory Ukrajině, nedodávání zbraní, uzavření příměří, jež by pomohlo Rusku přeskupit síly… Signatáři dodávají, že „život nás všech se zdražil“, a i proto je třeba uzavřít mír.

Volají po obří nespravedlnosti ve jménu spravedlnosti. Případný mír musí vycházet z jediného předpokladu: právo na rozhodnutí mají výhradně Ukrajinci. Je zabíjí a okupuje Rusko, na jejich straně je právo. Jakkoli oslabovat jejich podporu je zrada. Mladší česká generace naštěstí většinou stojí za utlačovanými Ukrajinci, takže tuto nabídku nevyslyší. Snad se najde někdo, kdo bude chtít zastupovat i jejich zájmy a pohled na svět. Někdo méně bezohledný.

Závěrem ještě drobnost. Uvnitř čísla najdete vše podstatné k výsledkům voleb. Museli jsme kvůli tomu upravit strukturu časopisu, ale věřím, že to pochopíte. Vše kolem prezidentského klání pokrýváme také na webu a v podcastech. Těší nás váš stále rostoucí zájem.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor