Modlitba za sníh

Že něco není v pořádku, bylo jasné hned ráno, 16. prosince loňského roku. Podle meteorologické předpovědi mělo v okolí hory Civetta v noci chumelit, a to se také stalo. Ráno pokrývala průsmyk solidní nová dvaceticentimetrová vrstva a za oknem vytopené horské chaty vypadala lákavě, jako načechrané peří. Venku bylo ale všechno jinak, s příchodem sněhu nečekaně odešel mráz. Sněhová břečka ve skutečnosti čvachtala pod nohama, mokrý sníh prohýbal větve stromů k prasknutí, ledová voda se propíjela rukavicemi. Ze střechy auta bylo nutné kilogramy slepené bílé hmoty odhazovat rukama a jektat přitom zuby, jako by bylo ve skutečnosti deset pod nulou. Potom rychle zpátky do chaty k horkému čaji – a pak domů. Tady ostatně hra skončila. Zatímco ještě o den dříve vypadaly zasněžené italské Dolomity jako napudrované skalní chrámy, teď si v nich člověk připadal jako v akváriu. Všude voda a mlha, z údolí se do průsmyků šířil déšť. Se zimou to onoho pátečního rána začalo jít od desíti k pěti.

A je tomu tak v podstatě dodnes. Prosincová obleva se přelila do lednové a nekončí. Fyzická hranice letošní evropské zimy stále leží právě někde v horských pásmech italských Dolomit, kam se arktické poměry vrátily. Rakousko, Švýcarsko či Francie jsou naopak téměř beze sněhu. Podobně jsou na tom české hory (o nížinách darmo mluvit), jež uprostřed ledna hýří netradičně až po hřebeny všemi odstíny hnědé a šedozelené. Sousedé v podhorské vesnici v Jeseníkách minulý týden rezignovaně uklidili lopatu na…