Nejlepší postřeh měla k dramatu kolem prince Harryho a jeho manželky Meghan britská novinářka Helen Lewis v časopisu The Atlantic. Hodí se k mnoha jiným polarizujícím tématům, ale tady to sedí dokonale: totiž že pravdivé mohou být zároveň dva různé úhly pohledu.
Je možné se ošívat trapností – případně rovnou znechuceně – nad tím, co zlobiví Sussexové v Americe provádějí. Nad tím, jak málo si zjevně uvědomují vlastní mimořádně privilegované postavení, které zastiňuje možná potřebnější témata. V dokumentu Netflixu Harry a Meghan to zejména vynikne, když vzpomínají na to, jak si mohli na jaře 2020 konečně vydechnout. Všude okolo přitom umírali lidé na covid, zdravotníci padali vyčerpáním, lidé bez možnosti schovat se v milionářském domě v Kalifornii přicházeli o živobytí.
Nebo se pohoršit nad tím, jak dvojice vydělává ohromné peníze veřejným praním špinavého rodinného prádla. A koneckonců i nad Meghaniným teatrálně podaným tvrzením, že před příchodem do královské rodiny netušila, jak se dělá pukrle. To tuší každý, kdo alespoň jednou skrz kamery nakoukl do pracovního programu královny a viděl, jak jí ostatní projevují úctu. A pokud Meghan ne, tak proč jí to manžel nevysvětlil?
Určité pohoršení však není jedinou pochopitelnou reakcí, také je možné s dvojicí sympatizovat. Když zapojíme dávku empatie, máme před sebou Harryho jako člověka, který ve dvanácti letech přišel o matku, byl nucen kráčet za její rakví ulicemi Londýna za přihlížení dvou a půl miliardy lidí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
