Dobře, já to prostě nezničím!

Loni vám v muzeu Photo Elysée ve švýcarském Lausanne otevřeli výstavu Ikonar (Ikonář), na které jsou do konce tohoto měsíce k vidění vaše dosud neznámé fotografie. V češtině vám vyšly vaše Deníky, ve kterých je vidět vývoj vašeho života i tvůrčího procesu. A ještě o vás vznikl celovečerní dokumentární film tureckého režiséra Coskuna Asara Koudelka překračuje stejnou řeku (Koudelka Crossing the Same River). Zároveň jste ale loni málem umřel. Tak jaký to byl vlastně pro vás rok?

Pro mě je každý rok výborný. Všechno je to získaná zkušenost, i ten pobyt v nemocnici. Lidi jsem tehdy viděl tak nějak jako v mlze, ale bral jsem to s nadhledem. Říkal jsem si, že jestli teď přijde smrt, tak to není zas tak špatný. Ve špitále jsem byl pět měsíců, ale připravil jsem tam dvě knížky. Měl jsem tam luxus, který jsem nikdy v životě neměl! Dostával jsem pravidelně jídlo, z postele jsem si udělal pracovní stůl, jedna strana pokoje byla celá prosklená, takže jsem tam měl lepší světlo než ve studiu. Jak jsem se ráno probudil, začal jsem dělat. Prohlížel jsem si naskenované kontakty kinofilmů, které jsem v životě udělal. Všichni ostatní se dívali na televizi a já jsem až do půlnoci dělal. Také se mi v minulém roce narodila první vnučka.

Co se vám vlastně v Paříži stalo?

Bylo to více věcí dohromady, přesně nevím co, a ani mě to moc nezajímá. Z toho špitálu mě pak museli vyhodit, jak se mi tam…