Nedokončené budování státu

Když mi bylo osm, trávila jsem prázdniny u babičky v malé jihomoravské vesnici. Babička byla tehdy už těžce nemocná, obědy nám tedy zajišťovala jídelna místního JZD, kam jsem každý den v poledne odjela na kole se sloupcem hliníkových ešusů na řídítkách a vracela se zpět s polévkou a hlavním chodem. A někdy i zákuskem. Jezdila jsem poslušně, ale jak si dovede představit každý, kdo okusil kolektivní stravování v předlistopadovém Československu, gurmánský zážitek to úplně nebyl. Někdy se povedla koprovka, jindy ale bylo jídlo téměř nepoživatelné. 

V jídelně laděné do umakartově-linoleového tónu to páchlo mokrými tácy a výpary z kuchyně a nezdálo se, že by názor strávníků někoho zajímal. Vedle okna ovšem na provázku visel sešit, který byl určen – psalo se to přímo na obalu – pro přání a stížnosti. Jednoho dne jsem se rozhodla využít této výzvy a do sešitu napsala stručné zhodnocení místní kuchyně: „Nevaříte dobře.“ Zpráva o drzém kritikovi, který narušil dosud plynulý proud chvály, se okamžitě rozšířila a vesnicí bzučely drby, kdopak se to dopustil takhle podvratné akce proti socialistickému zřízení.

Kostrbaté písmo na první pohled neprozrazovalo dítě, podezření tedy zprvu mířilo na místní penzisty. Nakonec zavládlo všeobecné pohoršení, když se přišlo na to, že to dítě bylo – a navíc dívka. Od osmiletých holek se na moravském venkově na konci osmdesátých let čekaly různé věci, veřejné vyjadřování názoru se k nim ale rozhodně nepočítalo. Jakpak si ji rodiče vychovali, když dělá takové věci? A proč si vůbec stěžuje na něco, co nikdo jiný neřeší?