Mladí, staří a zase dokola

Nedávno jsem si povídal se známým, který řídí velmi náročný technologický provoz. Po několika minutách bezobsažné konverzace začal mluvit o tom, jak obrovskému stresu čelí. Od kolegů, z práce samotné, pocitu stárnutí. Špatně proto spí, cítí se unavený, bolí ho tělo. A že neví, kudy kam. Na konci rozmluvy došel k tomu, že to nechce řešit, protože neví jak, bojí se, že okolí přestane věřit v jeho schopnosti. V jednu chvíli jsme oba spontánně zmínili, že mladší generace to se svojí rostoucí ochotou řešit vlastní úzkosti dělají správně.

Když v minulém Respektu vyšel rozhovor s Ivanem Trojanem, kde zmiňoval své úvahy o stárnutí a vlastních silách, a text o rozhodnutí Zuzany Čaputové nekandidovat znovu na post prezidentky, protože už nemá dost sil, reagovalo na to mnoho lidí. S tím, že když i tak výjimeční lidé cítí slabost, jim to naopak dodává sil.

Kolem sebe přitom stále častěji slyšíme lamentování, že dnešní mladí lidé nic nevydrží a jen naříkají. Kolega Jiří Sobota se rozhodl téma prozkoumat a velmi ho doporučuji ke čtení. Jednu pasáž ale zmíním tady, protože je podle mě přesná: „Jako by mladé generace dostaly takovou nálož bleskurychlých změn, až přestaly předstírat, že toho na ně není příliš. A otevřely tak možnosti inspirace třeba i generacím zvyklým své vnitřní nejistoty spíše pohřbívat v sobě nebo tlačit před sebou.“

To mi přijde přesné. Naopak paušalizující odsudky na mě nefungují. Každý máme nějakou zkušenost, kdybych měl posuzovat podle toho, s jakými mladými lidmi jsem se setkal či setkávám v redakci, tak je to stále lepší a lepší. Stejně tak s těmi, kteří se pohybují v různých aktivistických a jiných veřejných kruzích. Minimálně ve větší otevřenosti a empatii. A ano, vnímám generační odlišnosti. A ano, někdy to křísne. Moje východisko je, že se nemám snažit být stejný jako dvacetiletý člověk. Prostě jsem a budu člen své generace, budu vycházet ze své zkušenosti. Cesta je v naslouchání, ne v automatickém přizpůsobování.

Mladší lidé například občas zmiňují, že už na ně nefungují proklamace, že mají zatnout zuby a táhnout to dál. Souhlasím, univerzálně to je velmi špatná rada, protože nám někdy síly dojdou a pak může přestávka na dočerpání sil či obnovu psychické kondice dramaticky pomoci. Ale někdy je pochopitelně třeba se překonat. Ostatně Ivan Trojan i Zuzana Čaputová dosáhli oné výjimečnosti především díky velmi tvrdé práci.

Je lepší zkoušet svět objevovat z několika perspektiv, užívat si jeho nejednoznačnost. Pokud se najdou mladí dogmatici, je to smutné, ale je třeba nezapomínat na zástup dogmatiků starších. A kvůli nim také neodsuzujeme celé generace.

Při psaní tohoto textu mi dochází, že jsem něco podobného v uplynulých dekádách už psal. Je to mimo jiné doklad toho, že naříkání nad mladými lidmi se opakuje. Takže pokud zdraví, čtenářky a čtenáři dovolí, za pár let se znovu přihlásím.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje  

Erik Tabery
šéfredaktor