Krátery na duši

Téměř dva miliony lidí sledují instagramový účet nazvaný Accidentally Wes Anderson (Náhodně Wes Anderson). Objevují se na něm fotografie míst, scenerií či předmětů – k dnešnímu dni přes dva tisíce –, které přísně symetrickou kompozicí, sytými pastelovými barvami, ornamentálností či oblečením ladícím s modernistickými sedačkami a tapetamijako by vystoupily z filmů amerického režiséra Wese Andersona. Časopis Newsweek v podobném duchu nedávno vydal sérii aranžovaných plakátů zachycujících světové politiky od Joea Bidena po Angelu Merkel, jak by vypadali, kdyby byli postavami v Andersonově filmu. Profil #wesanderson má na TikToku dvě miliardy zhlédnutí a plní ho videa inspirovaná estetikou Andersonových snímků často uvozená větou typu „Nechovej se, jako bys byl ve filmu Wese Andersona“.

Pokud by byl potřeba další důkaz, stačí si pustit láskyplnou parodii jeho výstředních postav a způsobu vyprávění nazvanou The Midnight Coterie of Sinister Intruders (Půlnoční společenství zlověstných vetřelců) z pořadu Saturday Night Live z roku 2013. TikTok, Instragram stejně jako stejnojmenná kniha s vybranými fotkami potvrzují, jak silně se okamžitě rozpoznatelný, výrazný a nezaměnitelný vizuální styl Andersonových filmů promítá do popkultury i dekorací obývacích pokojů. Nic jiného nevypadá jako filmy Wese Andersona. A jeho pečlivě budovaná značka – sám chodí oblékaný jako postavy v jeho filmech v tvídových nebo manšestrových oblecích a média o něm referují jako o „hollywoodském hipsterovi“ – nově oslovuje mladou generaci diváků. Té konvenuje vedle možnosti úhledných rychlých odkazů i tón Andersonových snímků, který „věčně osciluje mezi ironií a upřímností“, slovy Jamese McDowella v knize The Films of Wes Anderson: Critical Essays on an Indiewood Icon (Filmy Wese Andersona: Kritické eseje o ikoně indiewoodu) z roku 2014.

To, co čtyřiapadesátiletému rodákovi z texaského Houstonu přineslo popularitu na sítích, však pro jeho kritiky znamená v posledních letech největší slabinu jeho tvorby. Je to styl válcující obsah. Čím víc si piplá svoje světy, tím méně prý cokoli podstatného říká. Jeho filmy mohou být krásné na pohled, ale jsou mrtvé uvnitř. Nudí nebo dráždí. Kritikům běžně „dochází trpělivost“ nebo jeho roztomilé filmy budované jako domečky pro panenky rovnou „nemůžou vystát“. I proto působí jeho poslední snímek Asteroid City jako překvapení. Anderson natočil po debutu Jak jsem balil učitelku (1998) svůj nejsilnější a také nejtragičtější film.