0:00
0:00
Téma15. 7. 202312 minut

Co se můžeme naučit od mladých

Nastupující generace se označují za přecitlivělé, ve skutečnosti otvírají dveře do lepšího světa

Konec strachu. Jsme citliví.
Autor: Andrew Lichtenstein

Zuzana má zvláštní dar. Umí se hroutit i smát zároveň a pro výstižná slova nechodí daleko. „Mobil mám v ruce tak osm hodin denně,“ vypráví. „Beru ho do ruky, abych zahnala negativní myšlenky. Pak se z toho cítím na hovno. Tak si znovu vezmu mobil, abych zahnala myšlenky, že se cítím na hovno. Tak je to pořád dokola. Tak nevím, to je asi možná trochu špatně,“ pronese ironicky a vyprskne smíchy. Pak se odmlčí. A znovu vyprskne smíchy.

Zuzaně je sedmnáct a Zuzana se jmenuje jenom v tomhle textu (její skutečnou identitu redakce zná). Chodí na gymnázium a taky cestuje po světě, nedávno se vrátila ze severní Evropy. Chodí na psychoterapii, a někdy tam chodí hodně často. „Když jsem měla v prváku za úkol udělat do školy prezentaci na Zoomu, musela jsem nejdřív třikrát na terapii,“ popisuje. „Když mám vystoupit před třídou, musím si vzít prášek.“ Bez „prášku“ cítí úzkost, má záchvaty paniky. Během covidu se propadla do depresí. Antidepresiva potřebuje k životu systematicky. Svět jde, jak říká s velkým gustem, „do prdele“ (ráda používá i tvrdší slova).

↓ INZERCE

Zároveň ale tady v kavárně nepůsobí jako skleslý uzlíček nervů. Na nose lehce agresivní piercing, pobavená, ironická a z mnohem staršího chlapíka s notesem si bezostyšně utahuje. „Tak vy jste všechno zavinili, ne? Muži přeci stojí v čele všech vlád. Jasně, že přeháním. Abych byla zajímavá, ne?“ Znovu vyprskne smíchy.

Zuzana má za to, že jsem byl mylně informován. Sešli jsme se na doporučení jejího psychologa, protože právě lidé její generace způsobují u starší části populace jistý neklid. Lidé z první linie, učitelé, rodiče, ředitelé škol, psychologové, psychiatři či terapeutové, již delší dobu čelí novému stavu mysli mladých lidí, s nímž si ne vždy vědí rady. Stručně řečeno, mladí jsou rozjitření, citliví nebo prý až přecitlivělí. Hroutí se, mají panické záchvaty a deprese. Odmítají chodit do školy. Během výuky se zavírají na záchodcích. Kluci o sobě tvrdí, že se cítí jako holky, holky zase naopak. Narostl počet pokusů o sebevraždu, sebepoškozování, anorexie. Mladí zkrátka „nic nevydrží“. Říká se jim „snowflakes“. A s těmito „sněhovými vločkami“ se něco stalo a nikdo přesně neví co.

Z hodinového rozhovoru ale vyplývá, že to Zuzana vidí úplně naopak. Mladí – nebo přesněji část z nich – podle ní našli odvahu. Přihlásili se ke svým skutečným pocitům. Je jim zle z mnoha důvodů a Zuzana o nich umí vyprávět – o „hořící planetě“, o tom, že když se někdo necítí doma ve svém těle, „schytá od dospělých strašnou bídu“. „Vy byste se bál přiznat, že je vám blbě,“ láme s mladickým elánem hůl nad padesátníkem. „Starší lidi přeci říkají: To přejde. Než se vdáš, tak se to zahojí. VZMUŽ SE!“ Tohle spojení říká se zvláštním gustem a opakovaně, hlas jí vždy přejde do basové polohy, jak imituje „starší chlápky“. Zuzana se zjevně úplně vzmužit nechce. Ve skutečnosti se takové představě strašně a nakažlivě směje. 

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Svět s napětím sleduje české vědceZobrazit články