Jaký je odkaz muže, který po dvaceti letech opouští post předsedy Ústavního soudu

e horké červnové pondělí, dvě hodiny odpoledne a muž, sedící v koženém křesle v jedné z kanceláří brněnského Ústavního soudu, si právě zapaluje cigaretu. Okno v prvním patře bývalého sídla moravské Zemské sněmovny je dokořán otevřené přímo do České ulice, pod okny cinkají v pravidelných intervalech tramvaje. „Strašně rád kouřím, ale nemám rád zakouřené prostory. Tak proto to otevřené okno. V zimě je to samozřejmě mnohem komplikovanější, takhle pořád větrat,“ říká. Průběh rozhovorů s Pavlem Rychetským se v mém případě sedm let odehrával vždy ve stejné, výše popsané konstelaci. Dnes téměř osmdesátiletý Rychetský pouze občas do esemesky připsal, že nemá čas ráno, protože úterky a čtvrtky od půl osmé do devíti věnuje tenisu, své celoživotní vášni. 

Dnes je už na první pohled něco jinak. Kouření během zimních měsíců v této místnosti Pavel Rychetský už nemusí řešit. Letos 7. srpna tady po dvaceti letech končí – jak v čele mocné instituce, tak jako ústavní soudce – a chystá se do dlouho odkládaného důchodu. 

Od roku 2003, kdy na Ústavní soud přišel přímo z nejvyšších politických pater, se toho stalo v Česku i na mezinárodní scéně hodně. Rychetský končí jako figura, které se podařilo na rozdíl od kolegů z Polska, Maďarska nebo Slovenska ubránit pověst a nezávislost nejdůležitější soudní instituce v zemi. Zároveň tak činil způsobem, kterému část tuzemské justice rozhodně nefandila. A způsobem, který viditelně polarizoval českou politiku i společnost. 

Zákulisní model

Znát přesné datum odchodu s předstihem je u většiny profesí velké privilegium. Pavel Rychetský má díky tomu před sebou jasný program – je třeba uzavřít asi padesát soudních případů a zorganizovat rozlučky (zatím jsou v plánu dvě, jedna na soudu a jedna na tenisových kurtech v Brně). „Pak mě čekají už jen dva úkoly. Musím se zbavit druhé domácnosti, kterou jsem měl po těch dvacet let kousek za Brnem,“ popisuje Pražan Rychetský. Druhý úkol je z jeho pohledu mnohem zásadnější: „Slíbil jsem si, že se budu do poslední chvíle snažit, aby Ústavní soud nesl kontinuitu s tím, jak jsme to tu dělali a jaké hodnoty jsme chránili. Pak si můžu říct, že odcházím s klidem,“ dodává. 

Osobní naději, že post předsedy momentálně nejdůvěryhodnější instituce v Česku zaujme někdo, kdo ji neotočí směrem k aktuálním politickým zájmům nebo ji přímo nezbaví nezávislosti, prý získal až letos v březnu. Souvisí to s koncem prezidentského období Miloše Zemana. Na konci minulého roku totiž vyšlo najevo, že Zeman chtěl do čela soudu instalovat svého člověka, a to s předstihem tak, aby na výběr Rychetského nástupce nemohla mít vliv nově zvolená hlava státu. Nakonec však z plánu kvůli kritické reakci právnické komunity, nesouhlasu významných politiků i veřejnému odsouzení částí ústavních soudců včetně Rychetského sešlo.

Snaha Miloše Zemana získat „pod sebe“ na poslední chvíli osud Ústavního soudu vypadala jako jasný vzkaz pro Rychetského. Česká společnost tehdy sledovala v přímém přenosu poslední souboj dvou nepřehlédnutelných – a znepřátelených – postav, jejichž hvězda začala stoupat v devadesátých letech po pádu komunismu. Před pětadvaceti lety o žádném nepřátelství nemohla být řeč: Miloš Zeman právě vstupoval na scénu jako čerstvý premiér sociálnědemokratické vlády, ve které Pavel Rychetský působil jako místopředseda a šéf legislativy.