0:00
0:00
Kontext9. 7. 202318 minut

Přivést je všechny zpátky

Jak Ukrajina léčí zmrzačené duše svých vojáků

Brzy se objeví úsměv. (Terapeutické centrum Spirit v Kyjevě)
Autor: Milan Jaroš

Tak jako každý rok i letos jsem pro vás vybral texty, které ilustrují rok 2023. Pokud nepatříte mezi naše předplatitele a chcete si vybrané texty a rozhovory přečíst, předplatit si nás můžete už za 180 kč na měsíc. Budete mít k dispozici aktuální texty, jejich audio podobu a přístup do archivu od roku 1989. Můžete tak učinit na adrese predplatne.respekt.cz.

Erik Tabery, šéfredaktor

Začátek léta je v černomořské Oděse jasný a slunečný. Mořský vítr nese do zahrady místního vojenského sanatoria příjemnou slanou vůni. Léčebna je kousek od centra města a k moři je to ještě blíž, pár desítek metrů z kopce dolů. Ale vlny slyšet nejsou, jen ruch ulic sem doléhá jako vzdálené šumění. Před pichlavým sluncem nabízí chladivý úkryt javoršy, pod kterými se dá odpočívat na lavičkách. Na jedné z nich sedí Saíd Saídvalijev a je tu zoufalý. „Alkohol, tráva, sedativa, opiáty. Cokoli, co tlumí,“ vypočítává vojín ukrajinské armády s tádžickými kořeny, co jeho spolupacienti – jiní ranění ukrajinští vojáci obývající pokoje za okny všude kolem – berou, aby unikli traumatům, která si z bojů přinesli.

Saíd se všemu tomu vyhýbá. To neznamená, že mu je lépe. Na první pohled patří mezi šťastnější obyvatele oděské léčebny. Kousek od nás se s manželkou a dvěma dětmi vítá muž, kterému ruská invaze vzala obě nohy a levou ruku. Saíd má na těle ještě znát jizvy od střepin, přišel o zrak v pravém oku a to levé se mu nebezpečně horší, ale může se zahradou procházet po svých, svižným a jistým krokem. Fyzicky je jinak zdráv.

↓ INZERCE

Zlomené ruce a nohy se zahojí rychle. Traumata ne.

„Nechci nic. Nejradši bych se teď rozběhl a někam utíkal, kamkoli, prostě jenom pryč. Snažím se nemyslet na mrtvé lidi, ale nejde to. Pořád je mám v hlavě. Je to šílené. Ztrácí se mi smysl toho, proč jsem bojoval a proč teď žiju,“ vysvětluje mladý muž, od roku 2021 dobrovolný voják. Saíd dobře ví, že ho zážitky z války poznamenaly. Není v pořádku, psycholog mu vysvětluje, a Saíd to sám cítí, že ještě dlouho v pořádku nebude. Ruský vpád na Ukrajinu neničí jen města a nezabíjí lidská těla, ale mrzačí i duše. Ukrajina hledá cestu, jak tyto šrámy vyléčit. Je hodně klikatá, ale existuje.

Jak tam budeme žít?

Saíd si pamatuje, že se mu 18. března letošního roku, nedaleko východoukrajinského města Bachmutu, jeden z jeho spolubojovníků, který už od začátku ruského vpádu na Ukrajinu prodělal devět silných otřesů mozku, a proto velmi špatně slyšel, něco snažil říct. Nevzpomíná si, co to bylo, ví jen, že jeho druh to řekl příliš nahlas. Nedaleká ruská jednotka jejich úkryt mezi poničenými stromy odhalila a zaútočila na ně. Přestřelku a spršku granátů přežili ze Saídovy dvaadvacetičlenné skupiny dva – on a jeho hlasitý společník.

Jak se Saíd dostal do bezpečí, neví jistě. Rusové ho nejspíš považovali za mrtvého a on se pak probral z bezvědomí, připlazil se k vysílačce a přivolal pomoc, ale nic z toho si nevybavuje. Nicméně přežil a nastoupil cestu po nemocnicích jižní Ukrajiny, přes Cherson, Mykolajiv až sem do Oděsy. Oko mu, byť slepé, lékaři zachránili, nemusí nosit silikonovou náhradu. Na frontu se ovšem kvůli tomu už vrátit nemůže.

Na kamínek se dá na chvíli skoro zapomenout. (Saíd Saídvalijev a Petro Konoplja) Autor: Milan Jaroš

Od momentu zranění až po letní den na konci června se v oděské nemocniční zahradě potácí mezi smutkem a těžkou depresí. „Zkoušel jsem brečet, ale nepomáhá to. Léky na psychiku nechci, moc mě tlumí, nechci žít v té divné mlze. Mám v hlavě kamínek, který někdy málo, někdy hodně, ale vždycky tlačí. Zkouším myslet na nejrůznější věci, jenže neudržím pozornost a vypadává mi paměť, je to k zbláznění,“ říká Saíd. Nemocniční psycholog mu říká, že se to časem zlepší. A připomíná mu, co se skrývá za jeho novým koníčkem, četbou fantasy románů – touha uniknout z vlastního života.

Saíd má rodinu. Rodiče i žena s dcerou odešli před ruskou okupací Chersonu do Německa, on ve městě zůstal. Vztah s rodiči má dobrý, ale mluvit s nimi o válečných zážitcích na dálku nedokáže. Žena s ním přerušila styky a to, že už dlouho neviděl svou čtyřletou dceru, ho ještě víc sráží. Za občasný hovor s psychologem je Saíd vděčný, vídá ho nicméně jen zřídka. „Je jich málo a jsou tu pro ty nejtěžší případy. To jsem byl i já, jenže první týdny jsem prostě promlčel a nestihl mi pořádně pomoct,“ říká Saíd. To, že si pravidelně nemůže promluvit teď, kdy se mu vrátila schopnost nebo ochota mluvit, je jediná věc, která ho při hovoru zvedá z hluboké melancholie do vzteku.

„Proč nám víc nepomáhají, vždyť je to úplně nerozumné. Zlomené ruce a popáleniny se zahojí, ale tyhle rány na našem vnitřku jen tak neodejdou – a my všichni se s nimi po válce vrátíme do normálního světa. Jak tam budeme žít?“ ptá se. „A je těžké, že na Ukrajině pořád máme starou představu, že ten, kdo mluví o svých pocitech a zážitcích nebo kdo chce třeba mluvit s psychologem, je magor a slaboch. Já ji třeba nesdílím. U nás v rodině se o pocitech vždycky mluvilo otevřeně. V tom jsem tady ve špitále mezi kolegy výjimkou,“ říká. „Jenže teď mi to moc platné není.“ Tak se alespoň těší na hudbu. Vášnivý kytarista a harmonikář sice o své nástroje přišel během okupace v domovském Chersonu, doufá však, že nějakou cestu k nim brzy najde.

Někdy mě prokouknou

Mykolajivská psycholožka Natalija Šavit vojáka Saída Saídvalijeva dobře zná. Setkala se s ním v Oděse, když se mu zdejší vyhlášení oftalmologové snažili zachránit oko. Odbornice na dětskou psychologii a zaměstnankyně psychiatrické kliniky zůstala celou válku v rodném Mykolajivu, navzdory těžkému bombardování. Její rodiče tu jako děti přetrpěli německou okupaci a ze vzpomínek si vzali dvě trvalá ponaučení – mít ve spižírně vždycky dost mouky a cukru a čím má dům hlubší sklep, tím lépe.

A tak Natalija v pozoruhodné stavbě ve vilové čtvrti, která je z poloviny útulným sklepením, a přesto je dost vysoká na to, aby z verandy byly donedávna vidět ruské dělostřelecké pozice, bezpečně přežila měsíce, kdy tu ruská artilerie ničila domy a zabíjela její sousedy. Rtuťovitá žena začala pomáhat hned v prvních týdnech války, z rodinných zásob mouky a cukru pekla sladké cukroví a vozila ho vojákům k frontě. Okamžitě poznala, že většina by potřebovala i její odbornou pomoc. Nejdřív si netroufala, ale pak jí starší kolega poradil: umíš mluvit s dětmi. Mluv s vojáky jako s dětmi.

Péče psychologů je – jako skoro všeho – nedostatek.

„Trik číslo jedna: neprozraď, že jsi psycholog, a nenech je poznat, že se účastní psychologického sezení,“ říká Natalija Šavit, když nám v kuchyni servíruje domácí višňový kompot. Vojáci podle ní nepotřebují složitě analyzovat. Potřebují se hlavně vypovídat a potřebují někoho, kdo umí poslouchat a nenápadně navigovat jejich vyprávění. „Musíte být tím, čím vás oni chtějí mít. Potřebují sestru? Jste sestra. Potřebují kamarádku? Jste kamarádka. Potřebují matku? Tak jste na chvíli jejich matka,“ definuje svou metodu. „Leckomu stačí, že to ze sebe všechno vyklopí, a může jít dál.“

Většinou stačí dobře poslouchat. (Natalija Šavit) Autor: Milan Jaroš

Kým byla pro Saída? „Asi matkou. Říkal to tak,“ vzpomíná si. A je to pravda. Saíd později pobaveně potvrzuje, že mu tuhle dočasnou náhradu jeho skutečná matka z německého azylu ráda schválila. Natalija dělá, co může, a ví, že to nestačí. Ukrajina hlásí bojové úspěchy a morálka jejích obyvatel uvádí okolní svět do úžasu, je to však těžké. Země nemá dost munice. Nemá dost vojáků. Nemá dost ničeho a není překvapivé, že se nedostává ani vojenských psychologů a jejich péče.

Více nebo méně vzdělaní dobrovolníci, jako je Natalija, tyhle potřeby alespoň částečně naplňují, s různým úspěchem. „Někdy mě prokouknou. Pak se odvracejí, co já jim můžu rozumět, vždyť jsem nezažila to, co oni,“ říká Natalija. „Chápu to, zkušení profesionální vojáci to většinou zvládají dobře, umějí pracovat se stresem, bývají odolnější. Duše dobrovolníků jsou naopak v největším ohrožení, střet s válkou jim připraví větší šok, než bývají schopní zvládnout,“ říká.

Přijímám to

Ne každý, kdo psychologickou pomoc nevyhledává, tak dělá ze strachu nebo kvůli předsudkům. Petro Konoplja je devěta- dvacetiletý bývalý divadelní herec a režisér z Oděsy, už rok a půl dobrovolný vojenský medik. I on se zotavuje ze zranění, jeho dva měsíce starý průstřel se hojí dobře, a tak se Petro za měsíc vrací do bojů. Ochotně ukazuje video ze zásahu, kde ke zranění přišel. Pořídil ho kamerou připevněnou k helmě, varuje, že to není hezký pohled. Se třemi kolegy zdravotníky zachraňuje dva vojáky, jednomu střepina utrhla spodní čelist a ta visí jen na jednom kloubu, druhému zlámala obě nohy tak, že stehenní kosti koukají z kalhot a ruce má zle polámané.

Záchrana za svištění granátů z nepřátelských pozic trvá deset minut. Oba přežili a muž s poraněnou tváří se brzy vrátí do boje. Přežili i čtyři medici, které cestou do bezpečí překvapila ruská hlídka a všechny postřelila, Petra do stehna. Konoplja je doma v Oděse, dochází do sanatoria jen na rehabilitaci. Konec léčení a návrat na frontu netrpělivě vyhlíží.

„Tady doma, daleko od fronty, jsem většinu času smutný a myslím skoro výhradně na kluky tam. Nedokážu být o samotě, a s přáteli to skřípe. Jsme teď jiní lidé. Oni jsou tady, já žiju tam,“ říká v kavárně kousek od sanatoria, kde leží jeho známý Saíd. „Vím, co si myslíte,“ říká, „že mám posttraumatickou poruchu, protože jsem teď vyjmenoval ukázkové příznaky. Možná ano. Já myslím, že ne. Můj mozek mi teď pomáhá dělat práci, kterou dělám. Jsem v tom dobrý. Vytáhl jsem stovky kluků. Ještě nikdo z nich nezemřel. Svůj batoh mám poskládaný tak, že se v něm zorientuji, i když přijdu o zrak. To je teď můj život. Tak to prostě je. Přijímám to,“ říká.

Pochopí, že je to normální? (Oděsa) Autor: Milan Jaroš

Petra Konoplju temné zážitky neparalyzují. Dočasně rezignoval na normální život. Psychologové ale mluví o tom, že s postupem času prožitá temnota na každého více či méně dolehne, i na medika Petra. „Sáhnout po odborné pomoci by nemělo být nic divného, může to být odrazovým můstkem pro návrat do normálního života,“ říká terapeutka Jana Liachovyč, hlava kyjevské pobočky organizace Atlant, sdružení dobrovolných psychologů a terapeutů, kteří po dohodě s armádou jezdí do míst v týlu, kde vojáci dva týdny odpočívají, než se zase na stejnou dobu vrátí do bojové zóny.

Liachovyč popisuje, že se své klienty snaží vést k tomu, aby neměli pocit, že jsou blázni. Zdůrazňuje jim, že všechno, co se děje v jejich hlavě, je běžná reakce. Strachy, agresivita, neschopnost se soustředit na věci běžného života, to všechno je úplně v pořádku a v tuhle chvíli je to tak, jak to má být. Není nic divného, že tělo reaguje úplně jinak, než jak chce mysl. Po celé Ukrajině takhle pracuje 150 odborníků Atlantu, kteří si z každého měsíce ukrojí zhruba týden, který stráví s vojáky. Anebo, jako někdy Liachovyč, s jejich partnerkami, kterým vysvětlují, co se v hlavě jejich mužů odehrává. V každodenní praxi se věnuje hlavně rodinné nebo párové terapii, takže si aktuálně narychlo doplňuje kvalifikaci ve vojenské psychologii. „V běžném životě hledáme štěstí. V boji se snažíme zachránit tělo. Přepnout do tohohle základního modu je snadné. Je to automatické, protože je to nutné. Jinak nepřežijete,“ říká Liachovyč. „Těžká je cesta zpátky,“ doplňuje. „A drtivá většina lidí na ní potřebuje průvodce, jinak ji nezvládne a zůstane navěky uvězněná v zákopech.“

Děláme, co umíme

Tahle cesta se dá urazit lecjak. „Dárek, Broskev, Hvězda…“ Jak jsou její koně seřazeni za sebou v kyjevském hřebčíně Spirit, by Anna Burago dokázala bezchybně vyjmenovat i po probuzení o půlnoci. Uličkou mezi jednotlivými boxy prošla od roku 2010, kdy na předměstí Kyjeva založila hipoterapeutické centrum pro lidi s různými psychickými problémy, nesčíslněkrát, každého koně tu zná, jako by to bylo její dítě, a stejně tak laskavě se k nim chová. A nejen k nim. Když nemá zrovna po ruce koně, motají se jí kolem nohou kočky a čtyři statní psi.

I v nich ale dokáže Burago, prezidentka ukrajinské asociace hipoterapeutů, spatřit koně, zvlášť když jsou neodbytní a čumákem jí jako nyní dávají najevo, že si chtějí hrát. „Budeme cválat,“ chytá Burago jednoho ze svých psů kolem krku, jemně si na něj přisedne a zkouší koňský pohyb. „Zvířata jsou můj život,“ směje se, pes po ní rozverně skáče a objímá ji tlapami, jen tak tak, že ji neporazí na zem. Své „zvířecí centrum“ Anna Burago otevřela v době, kdy válka s Ruskem byla ještě daleko, jejími klienty měly být hlavně děti s různými traumaty. To se změnilo.

„V průběhu minulého roku, kdy válka začala naplno, mi došlo, že ke svým klientům musím přidat ještě jednu novou skupinu – vojáky,“ říká Burago. Mnoho z nich – než byli opět vysláni na frontu – se přijíždělo zotavovat na týden dva do Kyjeva, Burago z vlastní zkušenosti nebo z doslechu zakopávala o příběhy, kdy bojovníky svíral smutek ze ztráty druhů, propadali se do depresí z prožitých hrůz, sužovala je posttraumatická stresová porucha. Neměli se přitom na koho obrátit, mimo utápění se v alkoholu. „To byl okamžik pro mě,“ říká.

S ministerstvem obrany uzavřela memorandum o bezplatné terapii, svému projektu dala název Duchovní bojovník a začala. Za více než rok jejím hřebčínem prošlo 360 vojáků, chodí sem dvakrát týdně, jsou rozděleni do skupin po dvanácti, každá z nich by měla absolvovat tři lekce. Později se většinou vracejí do bojů. „Tihle chlapci jsou někde od Bachmutu,“ ukazuje Burago na nově příchozí, vesměs mladé muže oblečené v khaki uniformách.

Zdraví se s nimi, jejich tváře jsou většinou zachmuřené, vážné. Burago je pár minut nechává nasát zdejší atmosféru, někteří vojáci si krátí čas cigaretou, jeden muž se do telefonu o čemsi hádá se svojí manželkou, další tu a tam pohladí kočku nebo psa, který se kolem nich proplete. Pak následuje čtvrthodinové sezení s psychoterapeutkou, kam novináři nesmějí. Vojáci sedí v kroužku uprostřed koňské jízdárny, baví se o svých pocitech. Když skončí, nechá je Burago vylosovat si jména koní, v jejichž společnosti stráví následující tři hodiny.

Bojovníci si ukazují, kdo koho má, jeden z nich poprvé během odpoledne zavtipkuje, že na něj připadla „Broskev“. Po trojicích odcházejí do hřebčína a přivádějí si své čtyřnohé společníky. Začínají voděním koní za uzdu dokola po jízdárně, když na ně nasednou, začne jim psychoterapeutka dávat úkoly. „Držte se jen nohama, ruce dejte před sebe. Výborně! A teď se zkuste úplně položit na hřbet, vnímejte teplo, které do vás z koně jde. Skvělé,“ chválí je.

Na původně kamenných tvářích se objevují první úsměvy. „Vyfoť mě, tohle mi doma nebudou věřit,“ prosí zhruba třicetiletý mladík svého druha, který ochotně mačká spoušť na telefonu. Vojáci se baví, žertují, začínají vypadat uvolněněji. „Koně jsou hodně citliví, nedávají hodnocení ani rady. Metody, jež používáme, jsou zaměřené na vnímání reality tady a teď, proces odreagování se. Koně mají vyšší teplotu, při kontaktu ohřívají lidské tělo, zklidňují tep a srdce. To pomáhá zmírnit stres, vybalancovat psychiku, spouští to mechanismus pro její zotavení,“ říká Burago.

A vypočítává, jaké vlastnosti musí kůň mít, aby to celé fungovalo: „Nesmí být ani malý, ani velký, nevrlý, musí být klidný, přívětivý, přátelský,“ dodává s tím, že přesně takové tu má. Vojáci, kteří si její terapií už prošli, si dle jejích slov vesměs pochvalují, že se jim přechodně vrátil spánek, jsou uvolněnější, nepřepadají je tolik úzkosti, zlepšila se jim nálada, a blahodárný vliv to prý má i na jejich kondici, od zlepšení pohyblivosti těla po méně migrén a závratí. „Každý děláme, co umíme. Já a moje zvířata umíme léčit duše, tak jich zkoušíme vyléčit co nejvíc,“ říká Burago.

Poslouchat rozkazy

Lidí, kteří umějí těžce zkoušeným vojákům na Ukrajině podat záchranné lano, o něco přibývá. Natalija Čihurjan, žena v zeleném nátělníku a kapsáčích s výrazem rozhodné velitelky, ze všeho nejdříve uměla dát na začátku války ve své vesnici Dačne dohromady třicet dalších dobrovolníků, vesměs žen a teenagerů. Tak jako na mnoha dalších místech i tady, třicet kilometrů za jihoukrajinskou Oděsou, dělali, co bylo zrovna potřeba: sháněli oblečení pro vojáky a vnitřní přesídlence utíkající do vnitrozemí před boji, na frontu posílali jídlo a vodu, učili děti uprchlíků.

To vše dělají doteď, řada z aktivit se odehrává v několika společenských místnostech v jednom z domů na náměstí v Dačném. Uvnitř to částečně připomíná skladiště. Visí tu mnoho šatstva, jsou tu až do stropu vyskládané krabice s podomácku vyrobenými svícemi vybavenými knotem ze ztužených papírových krabic – vydrží svítit dvanáct hodin v kuse, a jsou proto ideální do zákopů. Zdi jsou oblepené ukrajinskými, modro-žlutými národními vlajkami počmáranými podpisy bojovníků, kterým Čihurjan a její lidé nějak pomohli.

Ve svíčkách jsme výborní, teď na kurz psychoterapie. (Natalija Čihurjan – vlevo – a její kolegové) Autor: Milan Jaroš

Často se z nich stávají jejich dlouhodobí „klienti“. „Vozíme jim pomoc, někdy se někdo z nich rozpovídá o svých těžkostech. Jak se válka protahuje, traumatizovaných bojovníků přibývá,“ říká Čihurjan. To, co dělá, se velmi podobá tomu, čemu svůj volný čas věnuje mykolajivská psycholožka Natalija Šavit. Na rozdíl od ní, šéfky Atlantu Jany Liachovyč či hipoterapeutky Anny Burago nejsou Natalija Čihurjan a její kolegové na těžké stavy mysli odborníci. Ona sama nevystudovala psychologii ani psychiatrii, tématu se v minulosti nevěnovala. Profesí správkyně kancelářských budov přesto dnes mnoha vojákům s psychickými problémy minimálně ulevuje.

„Mezi sebou si o svých těžkostech neřeknou, stydí se, že by byli vnímáni jako slaboši. S veliteli už vůbec ne,“ říká Čihurjan. „My si s nimi naopak povídat chceme, dáváme jim najevo, že se můžou otevřít, popsat, co se jim honí v hlavě. Někdy si povídáme jen tak o životě před válkou, o tom, co jim dělá radost. A pak to přijde, najednou někteří z nich začnou mluvit o hlubších věcech, o umírání kamarádů, o roztrhaných tělech, o nočních můrách a depresích, které z toho mají. Někdy jim to umožní posunout se dál.“

Tady na jihu, říká Čihurjan, se všichni víceméně znají, jsou „jedna velká rodina“. Když před ní zmíníme vojáka Saída, hned ví, o koho jde, popisuje, že i on prošel před časem jejich rukama. „Pamatuji si ho, byl v těžkém stavu, zamlklý, špatně vyslovoval slova, nemohl pochopit, že život pokračuje. Teď se už někdy i usmívá,“ říká. Muž, za kterým jede druhý den ráno po naší návštěvě (dozvěděla se o něm přes známého – těžce zraněný voják ve 400 kilometrů vzdálené středoukrajinské Vinnycji), je na tom momentálně psychicky daleko hůře než Saíd.

„Má těžce poraněnou nohu, je úplně na dně. Lékaři se snaží dát ho dohromady, já mu chci být nablízku, být někým, komu se může svěřit,“ říká Čihurjan. Jak důvěru vzbudit, je případ od případu jiné, Čihurjan se osvědčilo jít přímo na věc. „Vojáci jsou zvyklí poslouchat rozkazy, funguje nám, když se s nimi bavíme na první schůzce podobně: měl bys mluvit. Když to jen trochu jde, bereme je na procházku, aby se cítili uvolnění. Vyjevit všechna traumata chce samozřejmě čas, my jim ho chceme dávat co nejvíc,“ popisuje dobrovolnice.

Třeba začnu zase skládat

Vojáci s nejtěžšími psychickými poruchami dostávají péči v nemocnicích, centrální špitál pro tyto účely, pojmenovaný po slavném psychologovi Ivanu Pavlovovi a přezdívaný Pavlivka, je v Kyjevě. Před válkou tu léčili psychické poruchy civilistů, hlavně schizofrenii. Loni v červnu otevřeli novou jednotku pro čtyřicet vojáků, o šest týdnů později už museli najít lůžka pro stovku. Vojáci tu dostávají péči tři čtyři týdny, 30 procent z nich se kvůli těžkým stavům mysli už nikdy na frontu nevrátí.

„Máme k dispozici specializované vojenské psychology, ti se mohou své práci věnovat efektivně. Také každá brigáda má psychologa a jeho úkolem je zvládnutí bojového stresu. Pomáháme vojákům, kteří jsou na předních pozicích,“ popisuje Respektu náměstkyně ministra obrany Ukrajiny Hanna Maljar, jak na traumata bojovníků myslí bránící se stát. I ona ale tuší, že to nestačí.

Odborníci mluví o tom, že i ten největší profesionál prochází nějakým psychickým kolapsem, jestliže stráví na bojišti více než dvě stě dnů, což se na Ukrajině týká mnoha mužů. Psychologické studie ukazují, že když s nimi nebude nikdo pracovat, hrozí, že si vojáci ještě mnoho let po konci války sáhnou na život, v afektu vztáhnou zbraň proti svému okolí, budou agresivní. Jejich traumata, tak jako po hladomoru ve třicátých letech, se navíc mohou propsat i do života jejich dnes ještě nenarozených dětí.

Saíd Saídvalijev zatím nemá recept, co přesně dělat, i on by však chtěl pomáhat. „Chtěl bych si jednou udělat psychologický kurz a věnovat se klukům, jako jsem teď já,“ říká na lavičce před oděským sanatoriem, kde se u něj postupně střídá několik návštěv. Jedna z nich ho ten den nečekaně překvapí, když mu přinese kytaru. „Bude to těžké, ale mohl bych zase zkusit skládat,“ říká dojatě Saíd a pod ševelícími stromy brnká první tóny..


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Svět s napětím sleduje české vědceZobrazit články