Protože to je správné

Češi už více než rok pomáhají bezmála půl milionu lidí, kteří sem utekli před válkou na Ukrajině. Pomoc měla a má různé formy, někde běží dodnes, jinde už se příchozí postavili na vlastní nohy. Život ukrajinské komunity v Česku nyní vstupuje do nové fáze, která bude možná podobně náročná jako období bezprostředně po příchodu. Nutnost pomáhat tedy zdaleka nezmizela.

Kdy to skončí? 

Eliška Nohavicová (40) se nerozmýšlela ani minutu. Loni na jaře učitelce na základní škole a bývalé starostce městečka Miroslav na Znojemsku zavolal místní farář s nápadem. Jedna rodina (její členové si přáli zůstat v anonymitě) by ráda pomohla větší skupině ukrajinských uprchlíků a koupila pro tyto účely místní, několik let prázdný hotel. „Zajistili prostor a potřebovali, aby jim někdo pomohl postarat se o uprchlíky,“ říká paní Nohavicová na dvoře hotelu. „Nebylo co rozmýšlet –⁠ dělám to proto, že je to tak správné. A taky proto, že kdybych byla sama v podobné situaci, tak bych chtěla, aby někdo pomohl mé rodině.“

Dobrovolnicky se hodně angažovala během covidu a zároveň v Praze na Evangelické teologické fakultě UK studuje krizovou komunitní práci. Náhlý příchod větší skupiny válečných utečenců vymezení oboru odpovídá dokonale. Navíc se jí líbil navrhovaný model pomoci: „Tady se potkal podnikatelský sektor s tím dobrovolnickým. Spojili jsme síly a funguje to.“

Postupně tedy sehnala skupinu Ukrajinců a Ukrajinek, kteří potřebovali bydlení, a pomohla jim vyřídit všechno možné –⁠ od registrace u úřadů přes zřízení bankovního účtu po hledání lékaře či práce. „Byly to tisíce drobností, které když se sečtou, tak je to docela dost práce,“ říká, přičemž první tři měsíce jí to zabralo kolem dvanácti hodin denně. A nešlo jen o velké věci, ale i zdánlivě nedůležité okamžiky, které ale pomohly obnovit pocit normálního života –⁠ jako když třeba vzala skupinu dětí k holiči a pak na zmrzlinu. V první fázi na nejrůznější výdaje přispěl majitel hotelu třiceti tisíci korunami. Obyvatelé hotelu mají po celou dobu ubytování zdarma.

V hotelu s jedenácti pokoji se od loňského jara vystřídalo více rodin. Loni na jaře tady týden bydlela paní z Buče, než pro ni česká rodina připravila ubytování, další rodiny zůstaly pár měsíců –⁠ a někdo přijel a už neodjel. Aktuálně žije ve dvoupatrové budově sedmnáct lidí a s dalšími Ukrajinci a Ukrajinkami, kteří v Miroslavi bydlí u místních rodin nebo samostatně, se v přízemní společenské místnosti s hracím koutkem pro děti scházejí na grilování, Vánoce nebo oslavy Nového roku, kdy si společně poplakali u projevu prezidenta Zelenského. Až na výjimky se předtím neznali. Dnes tvoří „jednu velkou rodinu“ a počítají do ní i Elišku.

V pondělí navečer už jsou dospělí zpět z práce a děti ze školy. Velký prostřený stůl se prohýbá domácím jídlem: boršč, vareniky plněné bramborami nebo pelmeně s vepřovým masem, obalovaná cuketa, palačinky a medovník. Valerij s manželkou jsou z Chersonu a jejich třináctiletý syn už hraje fotbal za dorostence v Brně Líšni. Kaťa a její sestra Svitlana pocházejí z Charkova, každá má dvě děti, přičemž nejlíp se v nové zemi zabydlel patnáctiletý Marat. Chodí na miroslavskou základku a česky se za rok naučil tak, že je schopen tlumočit i složitou konverzaci o vývoji války. Ljudmyla se synem a dcerou je z Kyjeva.

Oceňují, že v Česku jezdí na rozdíl od Ukrajiny autobusy načas, téměř v každé vesnici je koupaliště a chutná jim svíčková. Ale taky si všímají místních cen, které jsou vyšší než doma, a už mají pár nepříjemných zkušeností s nevraživostí místních (v místním baru jim před časem sdělili, že tam nejsou vítáni) a na ulici se stále častěji setkávají s radami, aby se vrátili, odkud přišli.

Ale hlavně –⁠ po rušném období, kdy nejprve utíkali z válkou zasažené země, někteří dost složitě a přes řadu jiných zemí, a pak měli plné ruce práce s úřady a zabydlováním, nastalo v jejich životě divné bezčasí. Pracují v okolních továrnách, přestože mají jinou kvalifikaci, děti chodí do školy, ale vše obestírá aura dočasnosti a provizoria. Z osazenstva miroslavského hotelu se na Ukrajinu chtějí vrátit všichni. Otázka, která leží všem na srdci, padne až na konci večeře. „Kdy skončí válka?“ zeptá se Ljudmyla vážně. Loni si mysleli, že v Miroslavi pobudou pár měsíců, což se nepotvrdilo. Optimismus ale stále převládá a všichni tady věří, že do konce léta bude po všem.  

Čekání na dobrou zprávu 

Šéfka brněnského spolku Vesna Bára Antonová doléčuje jarní nachlazení, což jí ovšem nebrání v tom, že je v úterý dopoledne v jednom kole. Rozloučí se s manželským párem, který odváží na Ukrajinu poslední dávku ohřívacích svíček, které ve Vesně uplynulé měsíce vyráběli, zdravotnický materiál a balík ukrajinsky psaného dětského časopisu Raketa. Pozdraví australského zaměstnance Vesny, který spolku zajišťuje údržbářské a technické práce.

Jako další do jednoduše zařízené kanceláře ve zvýšeném přízemí budovy Vesny v brněnské Údolní ulici dorazí Olga Vaganova Golovko, marketingová manažerka z Kyjeva. Loni v květnu zorganizovala v Brně festival Hrdinkám sláva a nyní má ve Vesně na starost komunikaci s cílovou skupinou pomoci, vymýšlí a koordinuje nejrůznější akce –⁠ od hromadných sezení, kde se probírají témata spojená s pobytem v cizí zemi, po konverzační kluby, kde se cvičí čeština.

Z obrovského spektra pomoci, které ve Vesně Bára Antonová pro uprchlíky rozjela, má mimořádnou radost právě z toho, že se jim povedlo nabídnout jim obživu. Celkem spolek zaměstnává pět lidí na plný úvazek, další na částečné a dalším zhruba padesáti lidem měsíčně vyplácejí honoráře za nejrůznější práci. „Většina z toho jsou Ukrajinci. Olga byla první a taková naše vlajková loď –⁠ nejdříve k nám přišla jako klientka, pak pomáhala jako dobrovolnice a teď je tady zaměstnaná. A je pro nás naprosto klíčová,“ říká šéfka Vesny a zdůrazňuje, že si to mohli dovolit zejména díky finanční injekci na provoz spolku, která opakovaně přišla od Člověka v tísni.

Spolek vznikl před více než 150 lety jako organizace soustředěná na vzdělání a prosperitu žen, této tradici tedy dokonale odpovídá, že zde nyní pracují vedle Češek hlavně Ukrajinky. Olena vede dětskou skupinu a pomáhá starším dětem udržet tempo s ukrajinskou výukou. Natalja kromě uklízení ještě vydává jídlo a vede pohybové kurzy pro děti i dospělé. Ukrajinské psycholožky mají na starost individuální terapie a další psychologickou pomoc.

Olga a další zaměstnankyně Vesny pak fungují jako komunitní pracovnice v bývalém klášteře Voršilek v centru Brna, kde v osmadvaceti pokojích bydlí zvlášť zranitelní váleční uprchlíci –⁠ děti s postižením, senioři nebo nemocní. Prostor poskytlo brněnské biskupství, Vesna ho z darů a sbírek zařídila a stará se o provoz. Právě u Voršilek pozorují něco podobného, jako probleskuje i v Miroslavi. „Je na nich vidět velká únava. Na začátku to byl velký adrenalin a řešili, kde budou bydlet, kam půjdou děti do školy. Teď jsou sice stabilizovaní, ale není tam žádná perspektiva,“ říká Bára Antonová. I tady si hodně lidí myslelo, že za pár měsíců, maximálně za rok bude po všem, a vývoj je často zastihl nepřipravené. Téma posledního hromadného sezení, které Olga Vaganova Golovko pořádala, znělo: Jak se rozhodnout, jestli jet domů, nebo zůstat? Ona sama zvolila trochu jiný přístup: rozhodla se, že bez ohledu na vývoj války v Česku pár let zůstane. Naučila se česky, její syn začal studovat na univerzitě. I když pořád sleduje, co se děje doma. „Čekáme na dobré zprávy,“ říká. „Ale žádné nejsou.“ 

Kam půjdeme teď? 

Zároveň se v Miroslavi i ve Vesně připravují na zásadní změnu, která nastane letos v létě. Prvního července se totiž mění podmínky finanční podpory, kterou český stát poskytuje jak individuálním ubytovatelům, tak nouzovým ubytováním v hotelech či ubytovnách. Nemusí to automaticky znamenat, že se všichni uprchlíci dají do pohybu. V Miroslavi rodiny dále zůstávají, jen jim majitel hotelu začne nově účtovat symbolický poplatek, z něhož chce pokrýt energie a další náklady (pět tisíc korun měsíčně za dospělého). Podobně u brněnských Voršilek plánuje biskupství žádat částku, která nebude nijak závratná.

Někteří ale bezpochyby budou stát před nutností hledat si nové bydlení a neziskovky, které s uprchlíky pracují, se dalšího vývoje obávají. „Jde o krok zpátky,“ říká Andrea Krchová, ředitelka Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty, které sdružuje devatenáct organizací od Člověka v tísni po Sdružení pro integraci a migraci. „Záměr je motivovat lidi, aby se z ubytoven přesunuli do individuálního bydlení, ale obávám se, že to povede spíš ke komplikacím. Lidé budou hledat bydlení, často ho budou hledat daleko od místa, kde dosud žili, tím pádem budou hledat novou práci, tím pádem budou hledat novou školu pro děti a tak dále.“

Lidé, kteří se někde zabydleli a případně i najeli na běžný režim, z něho budou opět vytrženi. „Integrace není jenom práce a škola, integrace znamená taky, že člověk potkává rodiče spolužáků svého dítěte, že zná sousedy, že nakupuje v jednom obchodě,“ připomíná Krchová s tím, že podle jejich odhadů by se v nové situaci mohlo ocitnout až padesát tisíc lidí, což může mít dopady na už tak napjatý trh s bydlením. A v zemi rozkymácené energetickou krizí, inflací a vládními úsporami hrozí potenciální riziko zvýšení společenského napětí. Ačkoli je ochota pomáhat stále na velmi slušné úrovni, začíná znatelně ochabovat. „Lidé jsou objektivně finančně vyčerpaní a mají co dělat sami se sebou,“ připomíná Bára Antonová. „Najednou se řada lidí, kteří velmi aktivně pomáhali, ocitla mezi potřebnými.“

Mimo jiné proto je namístě dále připomínat také lidi, kteří uprchlíkům nabídli svůj domov. I když to někdy nebylo úplně pohádkově barvotiskové.  

Bude to náročné, nevadí 

Klára a Roman Horákovi se nedávno se svými třemi dětmi přestěhovali z Prahy do Zadní Třebaně. V suterénu domu mají prostor původně zařízený jako herna pro děti a výhledově plánovaný jako zkušebna pro Romana (který je divadelník) a jeho přátele a kolegy. Kromě finanční pomoci se rozhodli nabídnout také těchto zhruba 35 metrů čtverečních s vlastní koupelnou a kuchyní. „Začátkem války jsme byli velmi zasaženi a mísily se v nás velké emoce, bezmoc a hněv, a řekli jsme si, že nejlepším lékem je nějak pomoci,“ říká Roman Horák, který vedle vlastní umělecké činnosti také pracuje jako pedagog na Katedře nonverbálního divadla na HAMU. Nakonec suterénní prostor poskytli dvěma Ukrajinkám s dcerami –⁠ Nataše a Iryně.

První dny přinášely kromě klasického vyřizování registrace, bankovního účtu a zabydlování také nečekané situace –⁠ třeba když Roman vyráběl provizorní příbytek pro křečka, který přicestoval z Ukrajiny, a při vzájemné domluvě využíval znalost pantomimy. „Snažili jsme se připravit a věděli jsme, že to nebude jednoduché, ale na realitu vás nic nepřipraví,“ říká Klára Horáková, která pracuje jako psychoterapeutka a metodička prevence na základní škole.

Vědomí, že to nebude snadné, jim pomáhalo překonávat náročnější situace, které při společném soužití nevyhnutelně nastaly. Mezi dvojicí žen, které se předtím neznaly a najednou spolu žily v prostoru o velikosti garsonky, se postupně vytvořilo napětí a nevraživost. Natašin malý pes neustále štěkal. Vzájemný konflikt začaly řešit přes hostitele, přičemž jedna po nich chtěla, aby druhou odstěhovali jinam. „To jsme samozřejmě odmítli, ale snažili jsme se zklidnit emoce a komunikovat maximálně věcně,“ říká Roman s tím, že jim záhy došlo, že pomoc musí mít jasné hranice.

Jedna z žen s dcerou se nakonec odstěhovala, druhá dvojice se stěhováním naopak nepospíchala vůbec. A to ani poté, co jim Horákovi sehnali byt v Praze s dobrou dopravní dostupností a za rozumnou cenu. Manželé se tak ocitli před otázkou, kterou během uplynulého roku řešila celá řada lidí, kteří poskytli Ukrajincům ubytování. Jak hostům šetrně, ale důrazně sdělit, že by se rádi vrátili ke svému životu a že oni by se měli postavit na vlastní nohy. Roman a Klára to zkusili a Iryna s dcerou nakonec sebraly odvahu a přesunuly se do vlastního bydlení. Otevřenost v komunikaci se vyplatila: hostitelé i bývalá „návštěva“ mají dnes dobré vztahy a navštěvují se. A jejich vztah se z fáze charitativní přesunul do stadia běžně přátelského.