Václav Havel píše nástupcům na Hradě

Před třiceti lety vznikla Česká republika a před třiceti lety Václav Havel vydal článek, v němž se pokusil definovat roli prezidenta. A i když tak činil v době, kdy se volila hlava státu parlamentem, podařilo se mu výborně vystihnout, jak by to tu mělo fungovat. Vlastně tak sepsal kritiku Miloše Zemana ještě dřív, než se ten ujal úřadu.

Podle Václava Havla by měl být prezident „garantem či prostředníkem kontinuity státní moci, a tudíž i představitelem identity a integrity státu (zastupuje stát navenek!), tedy určitou konstantou ústavního a politického systému, jakýmsi jeho ‚pevným bodem‘, instancí ,posledního odvolání‘ či ‚posledního řešení‘, trvalou jistotou uprostřed dynamiky demokratického vývoje“.

Z toho podle něj vyplývá, že „by neměl příliš vstupovat do každodenních a pomíjivých politických pří a rozepří jako jeden z politických subjektů“. Politiku řídí vláda, a ne prezident. Ten by měl sám sebe brzdit, „aby nedestabilizoval situaci tím“, že bude překračovat své pravomoci, nebo „tím, že bude zpochybňovat politický program těch, kteří dostali důvěru voličů ve všeobecných a přímých volbách“. Neměl by proto vytvářet napětí ani tím, že by byl pravidelně na televizní obrazovce a nabízel řešení konkrétních problémů. Měl by „být spíš jen cítěn v pozadí jako určitá záruka legitimity těchto řešení“.

To neznamená, že by se politického dění neúčastnil. Smysl ale viděl spíše v roli jakéhosi moderátora debaty, který pomáhá hledat konsenzus. „Zjednodušeně řečeno: spíš než sám ‚hrát‘ měl by hlídat pravidla hry,“ psal Havel. Přiznává, že někdy je těžké nezasahovat, nechat dění na vládě a parlamentu, ale střídmost pak zvyšuje roli prezidenta, když se děje něco opravdu zásadního. Ona střídmost totiž dá větší váhu jeho krokům. „Váha jeho slova by přitom měla vyrůstat především z vážnosti, kterou dá své funkci, méně už by měla být závislá na politických silách či seskupeních, jež ho právě podporují.“

Naopak rozhodně musí podle něj prezident vystupovat při obhajobě lidských práv. „Tento úkol vyplývá z povinnosti, kterou by rozhodně měla hlava státu mít: střežit a osvědčovat základní humanistické hodnoty, na nichž je stát založen.“

Česko potkalo opravdu velké štěstí, že v čele státu stál třináct let muž, který nejenže četl knihy, ale i vlastní psal. A o společnosti hluboce přemýšlel. Máme tak rozhodně na co navazovat. Jako například na tuto jeho myšlenku, která dnes zní nejen jako z jiné doby, ale i z jiné planety: „Za důležitý úkol prezidenta bych na pozadí této všeobecné představy o jeho roli považoval starost o politickou atmosféru v zemi, o klima veřejného života. Jsem přesvědčen, že celková politická stabilita a spořádaný vývoj v zemi záleží na tomto klimatu víc, než si je leckdo ochoten připustit. Důrazy na mravní smysl občanství, mravní zdroje politiky, duchovní dimenzi společenského soužití, služebnou roli státu (kterou ovšem může stát plnit jen tehdy, těší-li se určité autoritě), apely na odpovědnost, výzvy k toleranci, snášenlivosti, vzájemnému porozumění – to všechno bude, podle mého pevného přesvědčení, trvalou a důležitou povinností prezidenta, vyplývající přímo z jeho politického postavení.“

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor