Zesnulý emeritní papež Benedikt XVI. byl rozhodně tradicionalista skeptický k překotným změnám. Jasně to naznačují už první věty jeho klasického pojednání Úvod do křesťanství. „Otázka, co je vlastně obsahem a smyslem křesťanské víry, je dnes zahalena mlhou nejistoty jako nikdy předtím v historii,“ píše v něm tehdy ještě profesor teologie Josef Ratzinger. „Kdo pozoroval teologické proudění posledních desetiletí a nenáleží-li k bezmyšlenkovitým lidem, kteří všechno nové bez rozdílu považují za lepší, může si vzpomenout na staré vyprávění ‚Jak dědeček měnil, až vyměnil‘.“
Stejný muž ale v pozdější papežské roli sehrál vlastně roli radikála. Porušit církevní tradici sahající do středověku a dobrovolně rezignovat na papežský úřad dříve, než vypoví službu tělesná schránka, vyžaduje nezávislého ducha. Papež Benedikt svým nečekaným krokem uvedl instituci pečující o dva tisíce let starou náboženskou tradici do zvláštního stavu rozpačitého dvojvládí. Oficiálně odešel do ústraní, v praxi ale vedle sebe ve fyzické vzdálenosti několika stovek metrů celé roky žily a myslely dvě osobnosti ztělesňující zásadní protiproudy organizace, v níž se vidí téměř půldruhé miliardy lidí. Benediktův osobní sekretář někdy přímo zmiňoval dva „papeže“, jednoho „úřadujícího“ a druhého „kontemplujícího“ – což ovšem skutečný papež František odmítal. Stoupenci modernizačního i tradicionalistického proudu nicméně měli každý svůj vlastní, živý střed duchovního světa, přičemž oba muži se k sobě na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu