Před letními prázdninami

Bylo mi dvanáct nebo třináct, věk, ve kterém ze všeho nejvíc záleží na uznání opačného (případně stejného) pohlaví. Byl to nějaký pitomec z Přerova (je to tak), potkávali jsme se na závodech, po nejlepší kamarádce jsem mu poslala psaníčko, pak jsem málem omdlela nervozitou, co mi odpoví, koukal mým směrem, neodpověděl nic, vyhodnotily jsme s kamarádkou (díky, Lenko!), že je to opravdu strašný blbec, a tím to skončilo. Po letech (tak dobře, po desetiletích) mě začal bombardovat zprávami na Messengeru, až jsem ho musela zablokovat. Jenže to jsem tehdy netušila; jediné, na čem záleželo, bylo: líbím se mu? Budeme spolu? Budeme se líbat? Ta situace se pak opakovala mnohokrát, vždycky v ní byl kus rozechvění, očekávání, pocitů hmatatelného trapna i zklamání a smutku. Jednou nohou člověk ještě trčel v nevinnosti, a tou druhou už už překračoval potok poznání; za ním byla dospělost, ošklivost a složenky.

Všechno se mi to připomnělo v kině na filmovém debutu Falcon Lake quebecké režisérky Charlotte Le Bon, natočeném tak sugestivně, že se mi ještě celý následující týden přehrával v hlavě, cítila jsem ty letní vůně a chlad vody i přítomnost čehosi nevysvětlitelného. Třináctiletý Bastien přijíždí se svými rodiči na prázdniny do staré chaty na břehu jezera, kde tráví dny s o tři roky starší Chloé, dcerou rodinné přítelkyně. Chloé je zkušenější a má v jejich postupně se rozvíjejícím vztahu navrch; láká Bastiena do hlubin, odkud se špatně vrací. Prázdniny prodchnuté nudou se začínají plnit dobrodružstvím – první cigareta, první alkohol, první otrava alkoholem, první sexuální zkušenosti, extatické pocity štěstí i bolest zklamání.

Scény jsou natočené tak autenticky, že úplně přesně víme, jak se postavy cítí. Ano, tohle jsme taky zažili, taky jsme nevěděli, co s rukama a co říkat, když jsme spolu byli konečně sami, a stejně nervózně se pochechtávali. A okamžik, kdy na večírku začne Bastien s maskou ducha zničehonic tančit, je jedna z nejkrásnějších a nejpřekvapivějších filmových scén za dlouhou dobu. Stále se vracející motiv ducha utonulého dítěte pak příběh mistrovsky, po borgesovsku uzavře.