Jste spokojeni s tím, jak seriál Volha popisuje normalizaci?

Jde o to, co si od seriálu podobného typu slibuji, co očekávám. Nejsou to „dějiny normalizace“, ale pokus přiblížit danou dobu v konkrétním prostředí. Podle mě dobře funguje postavit do středu příběhu antihrdinu, který řeší především svoje téměř animální přežívání v systému. Příběh je plný kliček, postranních strategií, využívání možností „šedé zóny“, a to hlavně ve svůj vlastní prospěch. Seriál přitom dobře ilustruje prostředí a podmínky, ve kterých se žilo. Některé konkrétní momenty, jako například „příběh potratu“, jsou přitom až mrazivě strašidelné. Takže ano, já jsem v konečném důsledku spokojen s předloženým obrazem, s onou emocí doby. Navíc, seriál dobře ukázal, kterak se uprostřed vzývání kolektivního socialismu prosazuje nakonec hlavně individualizace zájmů a cílů.

Spíš ano. „Spíš“ proto, že kvalita dílů nebyla vyrovnaná, ten poslední třeba strašně zrychlil, chtěl honem všechno rychle dořešit, a tím kvalitou spadl dolů. Jsem ale rád té podle mě základní věci, a to, že jsme se po víc než třiatřiceti letech od alibistického obrazu sebe sama v té době (důstojně jsme se ohnuli, aby se cizí zlo přes nás přehnalo, potom jsme se nepoznamenáni narovnali a zazvonili klíči) posunuli k sebeobrazu realističtějšímu (iniciativně jsme se tím vším „prokurvili“, jak jedna z postav seriálu říká). Třeba z toho někdo líp pochopí i trapnost českého polistopadového antikomunismu, který vždycky zásadně viní ty druhé. Nebo se znovu zamyslí nad tím, co Muriel Blaive před lety myslela termínem „vyjednávání“ s režimem.

Než jsem se dostala na FAMU, pracovala jsem v Krátkém filmu, kde se hodně natáčelo pro ČST. Období normalizace si pamatuji částečně tak, jak ho popisuje seriál Volha, ale také úplně jinak. Ovšem „Goťáka“ jsem tehdy potkala! Když jsem v roce 1998 nastoupila do ČT, vozil mě nějakou dobu řidič, který byl jednou ze dvou předloh pro postavu Pekárka. Podoba tam je, ale nebyl to takový hajzl.Volha je takové Antivyprávěj. Jde o karikaturu, která zjednodušuje a zdůrazňuje nehezké rysy doby i hrdinů. Baví mě to, i když Standa Pekárek je na můj vkus příliš plochá postava, kterou zachraňuje výborný Kryštof Hádek. Nicméně pohled tvůrců je mi bližší než laskavý český humor a okouzlení vším, co je retro, čímž se zpracování tohoto období většinou vyznačuje.

Seriál Volha funguje jako zpětné zrcátko, velmi dobře nastavené. V pěti dílech přehlédneme celou „normalizaci“. Seriál přitom jde (jede) proti konvencím ustaveným většinou filmových a televizních reprezentací této fáze soudobých dějin. Nereprodukuje schéma „my“, naše rodina, vs. „oni“, straníci, představitelé režimu. Ukazuje prorůstání „normalizace“ společností – na příkladu ČST. Zkraje sledovaného období zasáhly televizi rozsáhlé personální čistky. Na exponované pracoviště, stávající se právě v této době nejefektivnější „fabrikou“ na oficiální propagandu, bedlivě dohlížela Státní bezpečnost. Její pracovníci zde pro změnu nejsou líčeni jako psychopati ani idioti, nýbrž jako poměrně kompetentní „fízlové“, odborníci na svou špinavou práci.