Není tohle trošku moc?

7.40 vcházíme do budovy gymnázia. Už čtyři roky jezdí syn do Prahy do školy sám, dnes ho ale doprovázím a vsadili jsme i na dřívější vlak, takže máme časovou rezervu. Po sedmi měsících příprav prostě nechceme přijít pozdě a být odsouzeni k náhradnímu termínu a dalším dnům a víkendům plným matematiky a češtiny. I proto se na dnešní den syn tolik těšil. Že už to peklo skončí a bude nějaká volná sobota.

Potkáváme kamarádku. Vyměňujeme si zvěsti, které kolem cermatovských zkoušek na osmiletá gymnázia kolují mezi známými. Že i když oba rodiče mají vysokoškolské vzdělání, vysoké IQ a zplodí nadané dítko, to téměř nemá šanci se na osmileté gymnázium dostat, pokud několik měsíců tvrdě nedře a nezkouší si jeden starší test za druhým, ideálně na drahých přijímacích zkouškách nanečisto či jiných přípravných kurzech. Minimálně matematika je nastavena tak, že je nutno děti jako cvičené opice nadrilovat postupy jednotlivých typů úloh, pokud chtějí uspět. Kamarádka přidává zkazku o jedné základní škole, kde navýšený rozpočet využili nikoli na nového pedagoga, ale najali psychologa určeného pro děti, které půl roku drilovaly, a stejně je nevzali. Takhle daleko jsme se dostali?

O dvacet minut později děti pouštějí do tříd a rodiče se rozcházejí. Jedna maminka se hystericky rozbrečí a vrhá se kamarádce do náručí. Nervózní nejsou jen děti, ale i rodiče, mnozí z nás pár nocí nespali. Chceme pro své děti dobrou budoucnost a kvalitní vzdělání, takže jsme, ať si o tom myslíme, co chceme, museli nastoupit do tohoto předraženého rychlíku (Pendolina, nebo spíš TGV) plného finančně náročných kurzů a drilování vlastních dětí. V kavárně blízko školy vzpomínám na poslední půlrok hádek typu „chtěl jsi na gymnázium, musíš pro to něco dělat“. Smutné. Jsem ale pod velkým tlakem, všichni očekávají, že se náš chytrý chlapec dostane. A my víme, že to vůbec není samozřejmé.