Dělníci kultury

Když se Miloslav König loučí z kruchty v průčelí chrámu s diváky inscenace Santini, přes jeho siluetu zrovna do kostela začíná proudit ostré oranžové světlo pomalu zapadajícího slunce. König v představení divadelního spolku JEDL hraje Jana Blažeje Santiniho-Aichla, architekta, který původně gotický chrám Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v kutnohorském Sedlci v roce 1708 přestavěl do dnešní podoby. Pracoval pro cisterciáky, kteří milovali divotvorná světelná kouzla. Santinimu bylo teprve pětadvacet, když do Kutné Hory přišel. A místní chrám byl jeho vůbec první velkou realizací stojící na začátku následující fascinující kariéry.

Trvala pouhých jednadvacet let, Santini se dožil jen šestačtyřiceti. Letos v prosinci od jeho úmrtí uplyne 300 let a inscenace Santini to připomíná. Když König v jejím závěru stojí před čtrnáctimetrovým oknem orientovaným přímo na západ, má před sebou záviděníhodný pohled na důkaz Santiniho geniality. Jestli mu k ní pomohl vrozený talent, nebo navázání až intimního vztahu s Moudrostí, „která je nádhernější než slunce, která je dechem, odleskem věčného světla“ (hraje ji autorka hry Lucie Trmíková), o tom můžou během hodinové inscenace přemýšlet diváci sedící pod plackovou klenbou v prostoru křížení transeptu s hlavní lodí chrámu. Zážitek jim umocňují tóny varhan skladatele Martina Dohnala a trubka Ladislava Kozderky.

Inscenace měla v Kutné Hoře premiéru už před dvěma lety a doporučuju vám se podívat na stránky spolku JEDL: až ji budou mít zase po dubnových reprízách na programu, neváhejte s návštěvou, je to velký zážitek. A dost by mě zajímalo, jak by představení vypadalo, kdyby se hrálo v den jarní rovnodennosti. To totiž v katedrále při západu slunce jeho paprsky postupně doputují až k hlavnímu oltáři, který následně rozzáří. Tak jako kdysi Santini rozzářil svými stavbami celou českou kotlinu.