Začalo to jako snaha pomoci napadené zemi a světu a skončilo to jako lekce o síle idealismu, významu EU a současné polské vládě.
Je ještě v živé paměti, jak hned po ruském vpádu na Ukrajinu v únoru loňského roku začala obcházet svět obava z hladu. Rusové zablokovali Černé moře, hlavní cestu ukrajinského obilí do Afriky a na Blízký východ. Světové ceny potravin hrozily strmě vyletět vzhůru. Evropská unie přišla s částečným řešením – zruší cla na ukrajinské zemědělské produkty a otevře ukrajinskému zrnu polské a německé dálnice a železnice, aby se dostalo k přístavům a dál do světa. Vlaky a kamiony sice nepřevezou taková množství jako nákladní lodě, ale alespoň něco. Trochu se uleví světovým cenám i části ukrajinských zemědělců. Dohoda začala fungovat v březnu, pár týdnů po začátku války, a funguje dodnes, i když se v červenci podařilo turecké diplomacii znovuotevřít černomořskou cestu.
Polská vláda strany Právo a spravedlnost (PiS) se těšila na svou historickou úlohu. „Staneme se hospodářským centrem, mostem mezi Ukrajinou a Západem,“ nechal se po schválení dohody slyšet premiér Mateusz Morawiecki. Kontroly a evidenci přiváženého obilí na hranicích polské úřady nezavedly – obilí mělo unijními zeměmi jen projet, nemělo žádné certifikáty vyžadované pro prodej na evropském trhu, jeho zákazníci čekali jinde. Takový byl alespoň plán, Morawiecki a jeho vláda ovšem neposlouchali varování, že bez kontrol vznikne prostředí, ve kterém nebudou podvádět jen ti nejpoctivější. Proč vozit obilí do už tak plných a nepřipravených přístavů a odtud je složitě posílat do Egypta, když je možné ho prodat – se zfalšovaným osvědčením ryze polského původu – výhodněji kousek za polskou hranicí, v rajské zemi bez kontrolorů?
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu