Mohou nové filmové adaptace Pána prstenů a Harryho Pottera v něčem posunout nebo překonat stávající veleúspěšné filmy?

Oba remaky slibují, že nabídnou mnohem víc detailů z fantasy světů než první filmy. Prostor pro posunutí tedy určitě je a část mě zcela upřímně přiznává, že ji možnost prožít si oblíbené knižní scény, na které v původních filmech nebyl čas, dost těší. To samozřejmě předpokládá, že se podaří najít herce, kteří budou minimálně stejně dobří jako ti původní. Nemožný úkol, volá teď moje vnitřní fanynka Emmy Watson. Dám tomu ale šanci? Rozhodně. Jasné nicméně je, že nic už nepřekoná scénu, v níž Watson jako Hermiona protáčí oči nad dětinskou hádkou Rona a Harryho a nevěřícně vzdychá „boys“. Gif s touto scénkou posílá snad každá žena, kterou znám.

Mohou, ale pouze za cenu velkého rizika, respektive důvěry odpovědných osob ve skutečně kreativní řešení. V obou případech se totiž jedná o díla, která jsou neustále živá na nejrůznějších nosičích, streamovacích platformách i ve formě merchandisingu či zábavních parků. Jinými slovy je jejich stávající filmová podoba v povědomí veřejnosti silně fixovaná. Bude tedy problém (a podle některých i zbytečné) přijít s čímkoli, co by studia schválila a fanoušci přijali. Jak je slepé napodobování scestné, ostatně prokázal loni seriál Pán prstenů: Prsteny moci. Samozřejmě, i bez nové vize může vzniknout přinejmenším divácky úspěšný projekt, ale bude to pouze sázka na jistotu, mechanické vytěžení silné fanouškovské základny, nikoli dílo s ambicemi překonat své předchůdce.

Svět se mění a s ním i požadavky a návyky diváka – v tomto ohledu mi připadá logické a v pořádku, že jsou nejslavnější příběhy otevírány stále znova. Vnést do nich skutečnou přidanou hodnotu oproti Jacksonovým filmům ale bude docela oříšek, a upřímně pochybuji, že motivací pro předělávky takto kultovních snímků je přiblížit původní dílo novému publiku ještě lépe a s úctou k autorovi. Nepovažuji za správné odsuzovat cokoli předem a lpět na tom, aby se nic neměnilo, ale ani cenzurovat či korigovat autora v jeho vlastním příběhu. A pokud se nové adaptace vydají touto podbízivou cestou, snad alespoň podpoří zájem o předlohu. Ostatně Tolkien sám dobře věděl, že žádná adaptace nemůže předat všechno, co předat chtěl a na čem tolik let pracoval.

Mohou, jde o to, zda produkce a publikum opravdu chtějí něco „nového“. V případě Harryho Pottera existuje celý zábavní park kopírující estetiku filmů, nová verze se tedy nebude moct od povědomého materiálu příliš vzdálit, pokud chce udržet brand pohromadě. V případě Pána prstenů tu mluvíme o filmech, které jsou v popkulturním povědomí zapsány skoro jako bezchybné. Hypoteticky se lze pouštět do divokých spekulací o tom, jak moc by slavným sériím slušel modernější a sebereflektivnější pohled. Když se o něj však pokusil Rian Johnson u Star Wars a nabídl první a jediný dobrý film náležící této sérii z tohoto století, skončilo to jeho poštovní schránkou přeplněnou výhrůžkami smrtí. Nové adaptace populárních značek mají velký potenciál, není ale takřka nikdo, kdo by si doopravdy přál jeho prozkoumání. Fanoušci a fanynky chtějí rozšíření svého stávajícího zážitku a produkce se to pokusí naplnit. Bohužel.