Ovlivnila hospoda mého prapředka vznik Švejka?

Kdyby se Jaroslav Hašek dožil svých 140. narozenin a v těchto dnech se procházel Prahou, nejspíš by se divil, kolik hospod se často velmi hlasitě hlásí k jeho odkazu. Hostinec U Kalicha, který figuruje ve Švejkovi, pokrývají notoricky známé románové ilustrace Josefa Lady. Ještě o krok dál zašel hospodský řetězec Švejk restaurant, který po celém Česku provozuje přes padesát stejnojmenných lokálů zařízených v jednotném „haškovském“ stylu. Vedle toho v hlavním městě existuje mnoho různých pivnic, restaurací a výčepů, které mají buď v názvu Švejka, anebo aspoň figurují na seznamech lokálů, do nichž jeho tvůrce za svého života zaručeně chodil. Pražské hospody samozřejmě vědí, že spojení s autorem nejpřekládanější české knihy funguje jako magnet na turisty a logicky se toho snaží využít. Pokud by se ale Hašek nějakým zázrakem skutečně zhmotnil v dnešní Praze, pravděpodobně by se sháněl po úplně jiné hospodě, jejíž jméno dnes zná už jen málokdo.

Provozoval ji jistý Metoděj Zvěřina, během jehož působení vystřídala celkem pět pražských adres. Jméno hospodského vám asi nic neříká a nejspíš bych ho neznal ani já, kdyby nebyl mým prapradědečkem. Legenda o restauraci, kde se kdysi scházela pražská umělecká bohéma, se v naší rodině tradovala od mého dětství, celý příběh jsem ale donedávna znal jen jako stručnou anekdotu, protože můj otec i jeho rodiče, z jejichž větve hospodský pocházel, zemřeli dříve, než jsem se jich stačil zeptat na podrobnosti. Až na začátku letošního roku, na který připadají Haškovy kulaté narozeniny, jsem si předsevzal, že osud Zvěřiny a jeho hostince konečně prozkoumám pořádně. Možná jsem trochu sebestředně doufal, že hospoda mého prapředka ovlivnila tvorbu geniálního spisovatele. Samotného mě potom zaskočil objev, že tomu tak skutečně bylo.

Osudové propojení

Své pátrání začínám poněkud nepoeticky zadáním jména Metoděje Zvěřiny do internetového vyhledávače. Postupně se proklikávám na web Svejkmuzeum.cz, což je rozsáhlé virtuální muzeum Jaroslava Haška, kde fanoušci a znalci shromažďují veškeré informace o spisovatelově životě. Překvapeně zjišťuji, že většinu práce už někdo udělal za mě, protože mému předkovi je tu věnovaná samostatná kapitola.

Narodil se v roce 1864 ve východočeském Hlinsku a živil se jako výrobce papírových kartonů. S manželkou Josefou měl pět dcer a jednoho syna, v roce 1906, tedy už po čtyřicítce, se ale rozhodl s celou rodinou přestěhovat do Prahy. Proč to udělal, se nikdy nedozvíme, předpokládám ale, že byl jedním z mnoha, kteří se tehdy stěhovali do rostoucích měst za vidinou vyššího výdělku, lepšího společenského postavení a možná i pestřejšího života. Jisté je, že po příjezdu na Žižkově založil kartonážní dílnu, ale po třech letech řemeslo definitivně opustil a otevřel si hospodu. Jmenovala se U Zlatého hroznu a sídlila v dnešní Slezské ulici hned za Národním domem na Vinohradech. Potěšeně kvituji, že rohový dům slouží i po více než sto letech stejnému účelu a dnes tu sídlí hospoda U Dandů. Omšelý interiér a pach smaženého oleje visící ve vzduchu neomylně navozují atmosféru „čtyřky“, jakých na Vinohradech už moc nezbylo. „Pajzl, který si na nic nehraje,“ charakterizuje restauraci hospodský stojící za výčepem. Zdejší hospodu odnepaměti provozuje rodina Dandů, která ji koupila už v roce 1923, pokračuje výčepní, jestli tu byl lokál už předtím, o tom ale prý nic neví.

Policejní přihláška nicméně mluví jasně – prapradědeček si hospodu pronajal v roce 1909. A dokazují to i vzpomínky pamětníků. Jedním z nich byl František Langer, vysokoškolský student a začínající literát hlásící se k anarchismu, který hostinec popisuje ve svých memoárech. „Restaurace je světlá, čistá, s kuchyní s chvalně známou jakostí, výběrem a lácí jídel. Večer sem přicházelo mnoho pijáků piva, jehož byl pan Zvěřina znamenitým znalcem i konzumentem,“ píše v knize Byli a bylo.