Film týdne

Skladba Ennia Morriconeho ze spaghetti westernu Hodný, zlý a ošklivý podmalovává jízdu obrněné ukrajinské sanitky přes výmoly a louže země rozstřílené válkou. Míří k bojové linii posbírat raněné. Jen ty, kdo mohou sedět, pro ležící už není místo. Dobrovolní medici pak s polomrtvým mužem na nosítkách běží k autu, občas se přikrčí před letící střelou. Snímá je při tom kamera na uniformě jednoho z nich. Běh má v sobě něco z estetiky vřavy zachycené na ruční kameru ve válečných filmech. Morricone i evokace fikčního filmu ale nesou v dokumentu Východní fronta (Schidnyj front) ze současné Ukrajiny přesně opačnou zprávu: válka není film ani televizní zpravodajství.

Muž s kamerou na uniformě se jmenuje Jevhen Titarenko, ukrajinský režisér, který šel do války hned loni v únoru. Východní fronta ukazuje, co zachytil během prvních šesti měsíců bojů coby člen zdravotnického praporu Hospitalěri. Jeho záběry doplňují scény, které druhý režisér Vitalij Manskyj natočil v soukromí jejich rodin a přátel, kde se křtí děti, odpočívá u vody nebo popíjí. Vším ale vždy prostupuje válka: když se vzpomíná na dětství ve smíšených rusko-ukrajinských rodinách, když se vyprávějí historky z náborových komisí, mluví o ubytování uprchlíků či o nutnosti, aby muži odcházející na frontu darovali sperma pro uchování genofondu. Žertuje se i mlčí.

Střídání nestylizovaných záběrů z fronty a z klidného zázemí dává filmu nerovnoměrné, znepokojivé, dezorientující tempo. Zvláštní dynamiku, která jako by ladila s nevyzpytatelností a nahodilostí reality uprostřed válečného konfliktu, který je rozpojeným peklem. Což medici procházející farmou mezi postřílenými kravami a dalšími umírajícími uvízlými po krk v bažině trochu nadbytečně připomenou odkazem na Danta. Nemusejí. Odér síry je všudypřítomný v náhlých výbuších násilí na lidech i zvířatech, v ruinách rozbombardovaných domů, v netečném pozorování hořícího domu při přípravě večeře i v tom, jak si medici zvykli na válku.