Učit se od mimozemšťanky

Jaké by to bylo vzít staletou písňovou formu a nechat ji „osídlit“ mimozemšťany? Jaké by to bylo, kdyby hudbou karibské oblasti, která je plná touhy, stesku i bolesti, promlouvala cizí bytost? Takové úvahy přepadaly hudebnici Lucrecii Dalt na začátku prvních pandemických lockdownů. Takřka osmnáct let žila mimo rodnou Kolumbii – nejprve v Barceloně a následně v Berlíně – a doháněla ji nostalgie. Uzavřená uprostřed Evropy toužila po pocitu bezpečí. A záhy ho našla ve vzpomínkách na dětství. Už ty nejranější přitom byly spojené s hudbou – s tím, jak coby dítě postávala u reproduktorů a hltala tóny, jež se z nich linuly.

„U nás doma vždycky zněla hudba, matka byla obrovskou milovnicí hudby a kupovala obrovské množství desek,“ popisuje Lucrecia Dalt po Zoomu ze svého minimalisticky zařízeného berlínského studia, kde se nacházejí převážně syntezátory, knihy a vinyly. „Byla to výhradně španělsky zpívaná hudba z Latinské Ameriky, protože moje matka nemluví anglicky. A tyhle vzpomínky jsem chtěla vynést na povrch a zasadit je do toho, jak dnes sama skládám. Šlo mi o to znovu stvořit domácký pocit útulnosti a bezstarostnosti.“