Nejspíš se nedomluvíme

Petra Hůlová se nikdy neštítila společenských i politických témat: soukromé u ní vždy bylo veřejné, a naopak. V nové próze Nejvyšší karta tomu není jinak, ale k určité proměně přece došlo. Pokud se ohlédneme hlouběji do její tvorby, která začala roku 2002 románem Paměť mojí babičce, je patrné, jak se během doby její styl zjednodušil, nikoli však zbanalizoval. Zestřízlivěl, „odčaroval“ se. Autorka věci pojmenovává přímočařeji, její vyprávění méně meandruje. Sdělení chce být direktivnější a text chce vybízet čtenáře k zaujetí neuhýbavého osobního stanoviska. Nejvyšší karta je tak jednou z mála českých próz posledních let, o nichž má cenu vést diskusi. Je to román, který neutíká do minulosti, k osudům přehledně obrobeným historií – takových knih nabízí česká literatura, zejména zásluhou autorek, nyní dost a dost.

Iluze jen o sobě

Je lhostejné, nakolik je Nejvyšší karta fikční autobiografií. A je téměř bez významu, že se děj odehrává v roce 2025; možná ten „předběh“ volila Hůlová proto, aby od líčených situací a názorů měla jakýs takýs odstup, ale rozhodně nejde o antiutopii na dohled, s níž pracoval třeba Michel Houellebecq v románu Podvolení. Vypravěčkou je dvaapadesátiletá spisovatelka Sylvie Novak, dávno spokojeně rozvedená, která žije s dospívajícími dětmi, dcerou a synem. Okruh jejích přátel a milenců se vyjma dávné kamarádky Ireny rekrutuje z uměleckých, zejména literárních kruhů.

Novak má pověst feministické autorky, jež dokáže tnout do živého. Právě vydala soubor esejů Mimozemské přítelkyně. Kniha má dobrý ohlas, ale Sylviin starý kamarád David rozpozná, že autorka v ní nepředkládá svou celou pravdu. Ona mu to nevyvrací. Ano, říká, můj náhled na genderovou debatu, který v souboru uplatňuji, je „nejméně dvě dekády“ starý, ale právě to „dělá mou sbírku esejů přístupnou a stravitelnou. Protože pokud má čtenář pocit, že už to ‚někde četl‘, má tendenci to interpretovat jako doklad vlastní erudice a spíše takový text doporučí ostatním.“