Když se koncem léta ustálil výčet myslitelných osobností ucházejících se o prezidentský post, mohl se národ začít připravovat na dvojroli, kterou má již potřetí sehrát. Voliči jsou obávanými nositeli „veřejného mínění“, jež celý cirkus odstartuje, když kandidujícím vytyčí přípustné šablony; zároveň jsme však i „spotřebitelé“, kteří si pěkně sami snědí, co si takto nadrobili.
Jasná demokracie, máme to od začátku do konce ve svých rukou, řeklo by se. Jenže to bychom v nich museli nejdřív mít sami sebe. A zde bohužel panuje stále pevnější rukou marketing, který toho o nás ví možná víc než my sami.
A tak jsme byli včas rozparcelováni do „cílových skupin“ podle podobného klíče, s jakým jsou nám – někdy týmiž agenturami – běžně prodávány např. různé typy slazeného nápoje. Zde se rozum zpravidla poroučí, scénu opanují nižší vrtochy a začíná závod za nejnižším společným jmenovatelem.
Volební regály mezitím spolehlivě zaplnila již tradiční – nejsolventnější – trojice možností: první je obligátní „černá smrt“. Tato limonáda útočí na nejnižší pudy – odpuzuje a děsí všechny, kteří vědí, co je zač, oslovuje naopak ty, kdo se jí neštítí. Česká přímá volba dosud jinou vítězku nezná.
Této toxické limonádě se i tentokrát postaví dvě vyzývatelky – varianta „zero“ a varianta „light“. V první přímé volbě to byly varianty bytostně politické – jedna levicovější (Dienstbier), druhá pravicovější (Schwarzenberg). Po lítém boji spolehlivě prohrály obě. Napodruhé se tak sahalo jinam.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
