Všechno, nebo nic

Nový velkofilm Avatar: The Way of Water oslavuje mimo jiné sounáležitost starých kmenových společností s přírodou a s tím související spiritualitu, kterou klade do protikladu k naší civilizaci založené na racionalitě a mamonu. I v oné ideální kmenové civilizaci však hraje ve filmu paradoxně zásadní roli nukleární rodina stejně jako v konvenčním americkém filmu ze současnosti.

Smyslem tohoto textu není kriticky se navážet do hollywoodského produktu, ale poněkud provokativní úvaha o genderu, v níž film Avatar hraje roli pouhé inspirace, a to jedinou větou. Padne ke konci jako součást vyjasňování si pozic v rámci rodiny a zní: „Posláním muže je chránit.“ Věta odkazuje na povinnost otce postavit se za svou ženu a děti, a když na to přijde, jít do boje a použít při tom násilí.

Na mysli mi ještě v kině vytanul závěr článku ze srpnového časopisu The New Yorker zpochybňující toxicitu maskulinity. Zoë Heller v něm píše o tom, že násilí a péče nejsou v zásadním rozporu. Dokonce spíše naopak, jako by to první podmiňovalo druhé.

Poslední věta onoho článku: „Jak tě mohu chránit, když ti nesmím říct, co máš dělat?“ se dotýká každodenního pokrytectví mnoha z nás žen feministek, které přes důraz na rovnoprávnost obou pohlaví čekají v krizové situaci, že se za ně muži postaví a ochrání je. Ona silně znepokojující věta: „Jak tě mohu chránit, když ti nesmím říct, co máš dělat?“ mi v hlavě zněla několik dní spolu s vánočními koledami.

Rozhřešení se dostavilo jedno…