Sobota 10. prosince vypadá od rána na docela chladný den. Na smuteční průvod to bude chtít kožich, naštěstí jeden umělý doma najdu. Zdá se, že máme všechno, věnec, věnečky a rakvičky, objednaná je i smuteční salva a uniformovaní vojáci z Klubu přátel vojenské historie. Jen s nebožtíkem je to trochu složitější, vychladne až dnes večer.
Pro jistotu si znovu rozkliknu IDOS.cz, abych se ujistila, že dnes je to fakt naposledy. Od zítřka se tradičně mění vlakové jízdní řády v celé zemi, většinou žádné dramatické změny. Zánik jednoho místního vlakového spoje z Městce Králové do Křince vlastně taky žádné velké drama není. Když se na to díváte z větší perspektivy. Třeba z té pražské.
Ale mají pravdu, asi jsme se málo snažili něco s tím udělat. Činěves, Dymokury, Městec Králové i Křinec jsou prostě malí páni a svět má dnes vážnější starosti. A nemáme v ruce žádné pořádné argumenty. Tím vlakem opravdu jezdilo málo lidí. Ale proč, že jo. Vlaky na této trase jezdily od roku 1882, tedy rovných 140 let. Už před rokem zredukoval Středočeský kraj kvůli malé vytíženosti provoz spoje pouze na víkendy, zbytek týdne na trase pendlovaly autobusy.
Smuteční jízda posledním vlakem měla být původně komorní akce hlavně pro nás, členy Královéměsteckého okrašlovacího spolku zvaného KOS. Celý rok se snažíme dělat něco pro lidi, koncerty, divadlo, sázení stromů, tohle jsme si chtěli užít hlavně my. Možná se někdo přidá, říkali jsme si. Že se to trochu zvrtne, jsem pochopila, když naše recesistické smuteční parte na sociální síti sdílelo 220 lidí a zhlédlo přes 21 tisíc. Lidé začali sdílet také svoje vzpomínky – jak vlakem jezdili do školy, posílali fotky… A vyjadřovali soustrast. A kapku se to pak zvrtlo i v realitě. Do jednoho vozu lokálky se nakonec vměstnalo kolem stovky lidí.
Smuteční průvod vychází od radnice v 16.30. Důstojným krokem se vydává na cestu k nádraží, je to asi 700 metrů. Regulérní smuteční věnec se stuhou a nápisy typu „Nikdy nezapomeneme“ nese v čele průvodu patnáctiletý Matěj. Matěj miluje vlaky. Od září studuje v České Třebové dopravní školu a jednou by chtěl nějaký ten stroj na kolejích řídit. Uvidíme, co zbude, než dostuduje… Ostatní v průvodu mají svíčky, ženy si vzaly smuteční kloboučky se závojem. Myslím, že žádná celebrita by se za nás na pohřbu nemusela stydět. „Jo, oblečení máš nachystaný, můžu umřít,“ řekl mi manžel, když jsem se vypravovala.
Vlak vyráží načas v 17.03. Někteří jedou zdarma, protože průvodčí se prostě ke všem neprodere. Až později nám dojde, že tenhle poslední lístek by jednou mohl mít historickou hodnotu. Restaurace U Nádraží v Křinci, kde chceme počkat na tu opravdu poslední jízdu, zpět z Křince do Městce, praská ve švech. Hospodský nestíhá točit pivo. Ještě že máme povolené i vlastní zásoby. A je to jako správný pohřeb, pozůstalí jsou v družném hovoru, pojídají rakvičky a chlebíčky, pijí černou kávu, občas to proloží rumem. Na nebožtíka s námi vzpomíná i Tomáš Czernin, který žije v Dymokurech a jehož pradědeček kvůli zavedení tratě kdysi zrušil pět rybníků. Já dávám k dobru, jak pro mě byl tenhle vlak zásadní v době, kdy jsem neměla auto a každý den jsem přes Křinec dojížděla do Nymburka.
Před odjezdem z Křince proběhne slavnostní salva, stejná pak ještě jednou v Městci Králové po dojezdu. Podívat se přišly další desítky lidí. Budí to respekt. Mrazí mě v zádech. Na chvíli zatoužím žít třeba v monarchii a nosit dlouhé šaty nejen na retro akce. Jenže svět se pohnul o kus dál a v mnohém zmoudřel. Tam, kde dřív trati ustoupily rybníky, nastane brzy možná opačný proces. Ale kdo ví.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
