Dopisy

Editorial
Dvě místa pro tři

Respekt 49/2022

Jsem předplatitel Respektu a snad to nebude znít nadneseně a nepatřičně, ale mám vás rád. S některými komentáři někdy souhlasím, někdy ne, ale tak to bývá a důležité je se nad tématem zamyslet a udělat si vlastní názor podle dostupných informací – a k tomu mi i Respekt pomáhá.

Ale. Nedalo mi to, a proto píši. V editorialu pan Tabery píše: „Dostal jsem tak lekci, kterou si pamatuji dodnes: Možné je úplně vše.“ Ano, každý se může mýlit, a o to úsměvněji působí komentář v článku Dvě místa pro tři:  „… z devíti jmen má pro voliče toužící mít na Hradě svého kandidáta cenu si pamatovat jen první tři.“ Toto mi přijde jako velmi nešťastné vyjádření a nepravda. Volit jen toho, kdo je známější, média o něm více píší nebo je za kampaní kandidáta více peněz, mě nepřesvědčí o tom, že ostatní nemá smysl volit, i když jim pochybné průzkumy nedávají šanci. Naopak mě to přesvědčuje, že „první tři“ kandidáty volit nejspíše nebudu, hlavně z toho důvodu, že ke každému mám větší výhrady.

V životě je jisté jen jedno a to, že není jisté nic.
Michal Zeman

Kdo zabil Dorotu Š.
Neslyšný křik o pomoc

Respekt 47/2022

S pocitem strašného smutku vám moc děkuji za všechny děti a dospělé, které jsme jako společnost zavřeli za brány, že jste zveřejnili tak rozsáhlá zjištění pana Třešňáka o ústavech, jež mají být domovem, a dokonce se tak podle legislativy nazývají. Kolik úsilí tomu musel pan Třešňák věnovat, kolik emocí musel spolknout. Na jednu stranu se staráme, aby se slepičky ve velkochovech měly dobře, a to je výborné, a na druhou stranu někdo dokáže toto. Vaše úsilí a vaše práce jistě pomůže ke změně.
Lenka Špiessová

Děkuji za článek o týrání (a zabíjení) mentálně postižených lidí. Během čtení mi opět došlo, jak se prolínají u této skupiny lidí a u seniorů způsoby vyjádření nekomfortu. Liší se pouze mírou schopnosti vyjadřovat se slovy. Proč? Lidé zmatení – třeba po náhlém probuzení, narkóze, při nemoci nebo během nějaké události, která jim nesedí – reagují například obviňováním okolí, vztekem, agresí. Bez logiky. Křehkou duševní rovnováhu během ztrácení paměti cosi naruší a podvědomí se snaží jakkoli kompenzovat oslabování důležité součásti osobnosti. Zkrátka a dobře, s pamětí ztrácíme sami sebe, což je na uvědomění strašné. (…) Teprve posledních několik let nás učí o lidské důstojnosti, která se, samozřejmě, vztahuje i na ně. Pokud má být péče nadějná a informovaná, stojí dost sebekázně a námahy. Přístup řadových pracovníků může obrousit tahoun, ale bude zápasit s pohodlností, nechutí přemýšlet a také celkovou neochotou – což dokládá i vítězství starých pracovníků „přes kraj“ nad novou ředitelkou. Vítejte (nejen) v Česku.
Hana Mudrová, sociální pracovnice

OPRAVY

V textu Bez apokalypsy v č. 50 jsme napsali, že „v roce 1955, kdy slavil Bořivoj Zeman úspěch s filmem Cesta do pravěku, začala ve státních tiskárnách vznikat kniha Hlubinami pravěku“. Ve skutečnosti šlo pochopitelně o režiséra Karla Zemana.

V kulturně-literární příloze Sezona (č. 51–52) jsme v anketě nakladatelů, kteří doporučovali knižní tituly svých kolegů a kolegyň, k doporučení Denisy Novákové z Paseky omylem přiřadili jiný tip: správně to měla být kniha Paola Cognettiho Vlčí štěstí z nakladatelství Odeon.

V posledním čísle uplynulého roku jsme ve zprávě, kde jsme informovali o úmrtí romského aktivisty Čeňka Růžičky, nesprávně uvedli, že jeho matka zahynula v Osvětimi; ta peklo koncentračního tábora nakonec přežila.

Za chyby se omlouváme.