Bratislava, čas nula

„Žlutá blikající světla na dálnici u řeky Moravy stále ještě neoznačují hraniční čáru, ale jen náledí na mostu: do vzniku samostatného Slovenska zbývá ještě několik dlouhých hodin. Bratislava ničím nepřipomíná místo, kde by se mělo něco oslavovat. Vyvěšené slovenské vlajky je možné spočítat na prstech jedné ruky. Nikde žádné transparenty, poutače, nápisy. Čtyři koruny osmdesát na každého Slováka, které věnovala slovenská vláda na oslavy samostatnosti, se kamsi vypařily,“ psal před třiceti lety v Respektu reportér Luboš Palata ze své cesty do Bratislavy.

Silvestr 1992 byl – jak známo – posledním dnem Československa. První Respekt následujícího roku vyšel na obálce s titulkem Republiko, dobrý den a výprava k Dunaji byla jedním z mnoha příspěvků, kterými redakce o vzniku dvou nových států referovala. Z textů je znát přirozený smutek z toho, co končí, obligátní uznání, že rozpadu šlo tak jako tak těžko zabránit, místy i pár nevšedních postřehů. Třeba ten od budoucího šéfredaktora Martina M. Šimečky, že „celé toto dějinné zemětřesení“ se zpočátku odehrávalo jen na stránkách novin a na televizních obrazovkách jako počítačová hra nebo válka v Perském zálivu a „kdo nechtěl, nemusel ho vůbec vnímat“.

Netečně nejdřív naživo vypadala i silvestrovská Bratislava, v šest večer na náměstí SNP byl reportér Respektu spolu s kolegy v přesile. „Desítky rozladěných novinářů, fotografů a televizních štábů zachycují každý blábol několika desítek přítomných exhibicionistů. Národovci…