Milost pro čarodějnice

Na konci listopadu roku 1617 se lodní kapitán John Dein chystal vyplout ze skotského městečka Irvine ke břehům Francie. V přístavu ho kromě nervozity před plavbou čekalo jedno nepříjemné setkání v podobě švagrové, s níž neměl úplně nejlepší vztahy. Margaret Barclay mu nemohla odpustit, že ji v témže roce obvinil z krádeže, kterou se sice u soudu nepodařilo prokázat, na manželce místního obchodníka přesto ulpěl stín podezření. Když tedy švagra potkala v přístavu, podle svědků poklekla na zem a nahlas prosila Boha, aby Deinovu loď potopil a jeho tělo nechal na mořském dně sežrat kraby. Dein nastoupil na palubu, odplul – a jeho loď u mysu Cornwall ztroskotala. John Dein utonul, stejně jako další čtyři členové posádky. Když se přeživší námořníci o pár měsíců později vrátili zpátky do městečka Irvine, nepochybovali, kdo potopení lodi způsobil. Barclay byla uvězněna a místním soudem obviněna z čarodějnictví. Po několikadenním výslechu, jehož součástí bylo mučení, se přiznala ke spolčení s ďáblem a svým vyšetřovatelům prozradila jména údajných tří kompliců, mezi nimiž byla i její vlastní dcera. Své přiznání se poté pokusila vzít zpět, po dalším mučení se však znovu doznala a 2. června roku 1618 byla uznána vinnou a upálena na hranici. Její údajný spoluviník spáchal sebevraždu ve vězení, dcera zahynula při pokusu o útěk a další domnělá spolupracovnice skončila na popravišti. Margaret Barclay byla jednou z více než 2500 lidí, v drtivé většině žen, kteří byli v 16.–18. století ve Skotsku odsouzeni a popraveni za čarodějnictví.

Z dnešního pohledu bizarní příběh připomíná, čemu všemu byli naši předkové ochotní věřit. A všichni víme, že v případě „čarodějnic“ se ochota ve své době linula napříč celou Evropou. Pro řadu Skotů podobné „anekdoty“ nejsou vzdálenou historickou kuriozitou, ale součástí historické křivdy, s níž se země dosud nevypořádala. Aktuálním důkazem je skutečnost, že skotská vláda připravuje zákon, podle kterého se má dávno zemřelým obětem čarodějnických procesů omluvit, omilostnit je a postavit jim národní památník. Podobný vývoj se odehrává i na kontinentu: katalánský parlament v půlce ledna schválil rezoluci, podle níž se stovky lidí odsouzených za čarodějnictví dočkají posmrtného omilostnění. Památníky odsouzeným čarodějnicím v posledních letech vznikly i v Německu, Švýcarsku nebo Norsku.

Podle skotského historika Juliana Goodarea, který v oboru patří mezi světové experty, současná vlna zájmu o oběti čarodějnických procesů ukazuje, že pohled společnosti na dávné dějiny se mění a více zohledňuje i dosud opomíjené perspektivy, včetně té ženské. „Podobně jako se v USA nebo v Británii například historie otrokářství dnes nahlíží daleko více v kontextu etnicity a rasismu, také čarodějnické procesy jsou více vnímány z pohledu genderu. Tedy jako útok na ženy, ačkoli jejich oběťmi nebyly pouze ženy,“ říká emeritní profesor z Univerzity v Edinburghu.

Padesát tisíc

Goodare zasvětil studiu čarodějnických procesů ve Skotsku a v Evropě celou kariéru a napsal o nich několik knih. „Před 20 či 30 lety se lidé o čarodějnické procesy rozhodně nezajímali tak jako dnes,“ říká. Současná vlna zájmu se zvedla před několika lety a klíčovou úlohu sehrála Claire Mitchell, úspěšná skotská právnička a advokátka, která se v roce 2020 rozhodla postavit na obranu dávno zemřelých obětí. Jak uvedla ve dva roky starém rozhovoru pro kanál Euronews, přiměla ji k tomu procházka po parku v centru jejího domovského Edinburghu: „Rozhlížela jsem se kolem a všude viděla sochy mužů. Říkala jsem si, kde jsou sochy žen, které něco dokázaly?“ Zároveň si prý uvědomila, že na místě parku dříve bývalo jezero v kolektivní paměti spojené s potápěním žen obviněných z čarodějnictví, což byla zkouška prokazující či vylučující jejich spojení s ďáblem. „Stovky z těch žen byly popraveny a mně najednou došlo, že jejich osud tady dnes nepřipomíná ani malá pamětní deska,“ vzpomínala na svůj osobní zlom Mitchell.

V březnu 2020 proto spustila kampaň Skotské čarodějnice, v níž sbírala podpisy lidí a na svou stranu získala i poslankyni vládní Skotské národní strany Natalii Don. Právě ona je autorkou návrhu zákona, který by měl čarodějnice ospravedlnit a vytvořit jim památník.

Mitchell byla covidovou pandemií několikrát přinucena kampaň pozastavit, zároveň ji ale prý průběžně povzbuzovaly události v USA, kde ve stejné době docházelo k odstraňování soch bývalých konfederačních generálů symbolizujících pro mnoho současníků otrokářství a nesvobodu. „Je to stejný případ. I my se snažíme vybojovat uznání a viditelné místo pro ženy, jejichž příběhy si zaslouží sochy, ale historie jim je upřela,“ vysvětluje Mitchell. Právním precedentem ukazujícím cestu pro ni byl zákon z roku 2018, v němž skotský parlament zpětně udělil milost všem mužům, kteří měli v minulosti sex s osobou stejného pohlaví, což byl až do roku 1980 v zemi trestný čin.

Během kampaně se Mitchell seznámila s výše zmíněným profesorem Goodarem, který už dříve v rámci svého výzkumu s kolegy s využitím archivů vytvořil internetovou databázi případů lidí odsouzených za čarodějnictví. Goodare byl ke kampani skeptický a měl obavu, že se bude snažit přepisovat dějiny, k čemuž má jako historik averzi. Také se prý bál, že se budou v rámci kampaně omílat různá klišé o čarodějnicích coby svobodomyslných, tajemných léčitelkách se špičatým kloboukem a černým kocourem, což podle něj neodpovídá realitě. „Léčitelky či porodní báby mezi odsouzenými byly, tvořily však maximálně desetinu případů,“ říká. Většinou šlo naopak o zcela obyčejné ženy či muže, které za čarodějnice označil někdo, kdo utrpěl nějakou nepřízeň osudu a hledal, na koho by ji mohl svést. Jako tomu bylo i v případě Margaret Barclay. „Mohlo jít o smrt novorozeněte, krávy či špatnou úrodu ve vesnici, po čemž vesničané hledali viníka. A často to byl soused, který jim předtím vyhrožoval,“ popisuje Goodare. Lidé obvinění z čarodějnictví pak byli u výslechu mučením donuceni k přiznání a k označení dalších nevinných osob. Druhou kategorií odsouzených podle Goodarea tvořili lidé, kteří se stali obětí úředníky nebo církví organizovaných honů na čarodějnice. „Když se církevní či státní autority doslechly o někom, jako je Margaret Barclay, nemyslely, že to jsou jen běžné spory venkovanů, byl to pro ně důkaz síly ďábla. Hledaly skupiny, mučením získávaly další jména a tak se nabalovali další nevinní lidé,“ říká Goodare. Lovcům čarodějnic přitom šlo často o majetek odsouzených, který poté propadl autoritám.

Podobným způsobem – byť s odchylkami a rozdílnou intenzitou – probíhaly čarodějnické procesy po celé Evropě včetně dnešního Česka a celkově jim padlo za oběť přes 50 tisíc lidí, z toho asi 80 procent žen. Většina z celkového počtu obětí byla popravena v 16. a 17. století, tedy v raném novověku. Proč zrovna tehdy? Všeobecný výklad shrnuje například uznávaný německý expert Wolfgang Behringer: Perzekuce začaly poté, co katolická církev v 15. století rozhodla, že něco jako čarodějnictví, které do té doby považovala za duchovní pomýlení a lidovou pověru, vůbec existuje, a začala ho přísně trestat. Strach církve z odchýlení se od pravé víry k čarodějnictví a k ďáblu souvisel s tím, že se začali objevovat odpadlíci od katolické víry v podobě protestantů. Čarodějnické procesy ale probíhaly i mezi protestanty, čehož důkazem bylo Skotsko. „V 16. století bylo mladým protestantským státem, který se snažil vytvořit ještě zbožnější společnost než dříve, a hon na čarodějnice byl toho součástí,“ vysvětluje Goodare, proč měla malá země vysoce nadprůměrný počet popravených. Procesy v Evropě skončily až v éře osvícenství, kdy byly zákony o čarodějnictví zrušeny.

Proč byly mnohem častěji odsuzovány ženy? Podle Goodarea to souviselo s tím, že obvinění mnohdy vznikala tak, že se lidé dostali do sporu a pak se někomu stalo neštěstí. „Představte si, že jste poškozený vesničan a uvažujete, kdo vám mohl ublížit pomocí nadpřirozených schopností. Pokud by se na vás zlobil muž, tak by vám ublížil fyzicky, ale slabá a chudá žena použije k pomstě skrytých možností. Tenhle způsob uvažování byl jednou z příčin, proč byly terčem především ženy,“ soudí Goodare. Významnou roli prý hrálo i to, že člověk, který uzavřel pakt s ďáblem, s ním podle tehdejších představ sexuálně obcoval, což opět naznačovalo ženu. Autory různých démonologických spisů pro rozpoznávání čarodějnictví, z nichž nejznámější byl Kladivo na čarodějnice z roku 1486, byli také často katoličtí hodnostáři a inkvizitoři, v jejichž očích byla žena zdrojem hříchu. A ženy byly terčem jednoduše i proto, že jejich postavení ve společnosti bylo zpravidla nižší, a byly tedy snadnějšími cíli.

Vdovy a cizinky

Přes vysoký počet obětí procesů Goodare nepovažuje jejich zpětné omilostnění za přínosné. Historie se v jeho pohledu změnit nedá. Lepší je „snažit se jí porozumět“, říká. Současné kampaně považuje za snahu minulost nově interpretovat, k čemuž podle něho nevyhnutelně dochází v každé době. Své o tom ví ostatně i Česko, kde se stal v šedesátých letech minulého století mimořádně populárním historický román a krátce nato i film Kladivo na čarodějnice popisující procesy na Šumpersku v 17. století, který také nabízel dobovou interpretaci. Čarodějnické procesy tu představovaly jasnou alegorii na vykonstruované politické hony pořádané komunistickým režimem na jeho odpůrce. Historici logicky namítají, že podobné interpretace zdaleka nepostihují historický fenomén v jeho úplnosti.

Julian Goodare v této souvislosti vítá snahy o vytvoření památníku, který podle něho může v lidech vyvolat hlubší zájem o tehdejší dobu v celé její složitosti. Navzdory jeho skepsi ale už skotská kampaň stihla inspirovat oficiální pardon v jiné části Evropy. V Katalánsku, autonomní části Španělska, parlament letos v lednu přijal rezoluci, jež uděluje milost všem obětem čarodějnických procesů. „Skotská snaha pro nás byla vzorem,“ říká Caterina Úbeda, editorka časopisu Sapiens, který kampaň vedoucí k rezoluci odstartoval a pojmenoval ji Nebyly to čarodějnice, ale ženy.

Katalánský příběh se však od toho skotského liší. Zatímco ve Skotsku byly informace o čarodějnických procesech dlouho známé, v Katalánsku je odhalení rozsahu tamních čarodějnických procesů novým objevem, jenž vyvolal velký zájem veřejnosti. Objev je výsledkem práce historika Paua Castella z Barcelonské univerzity, který v archivech zkoumal rozsudky z čarodějnických procesů a zjistil, že v Katalánsku bylo od 15. do 18. století za čarodějnictví odsouzeno přes 700 lidí. Své závěry pak loni v březnu publikoval v časopise Sapiens. „Vyprodali jsme veškerý náklad, měli jsme obrovskou návštěvnost webu. Hodně lidí nám telefonovalo a chtěli vědět víc,“ popisuje zveřejnění objevu Caterina Úbeda. Jedna obec už na základě objevu změnila názvy čtyř dětských hřišť podle jmen odsouzených žen. Ke kampani se přidala více než stovka evropských historiků a také katalánský premiér Pere Aragonès, který pronásledování čarodějnic označil za „femicidu“, tedy genocidu na ženách. Nedávno schválená parlamentní rezoluce se zavazuje zahrnout hony na čarodějnice do školní výuky historie a vyzývá obce k pojmenování ulic podle pronásledovaných žen.

Výzkum Paua Castella v mnohém potvrdil to, co odhalily výzkumy v jiných zemích – tedy že oběťmi čarodějnických procesů byly nejčastěji zranitelné ženy, mnohdy vdovy nebo cizinky, které se stávaly obětními beránky v případě různých sporů či neštěstí. „Je to další důkaz, že ženy byly terčem útoků a diskriminace po většinu historie,“ hodnotí objev ze svého pohledu Caterina Úbeda z časopisu Sapiens.