Stejná vyhnání

Léta jsem v Latinské Americe pracovala s českými exulanty. Možná proto mě občas napadá, co bych si vzala s sebou, kdyby mě vyháněli z domova. Co bych si do kufru, který by mohl vážit třeba padesát kilo, vzala? Knihy? Šaty? Jídlo? Léky? Nikdy by mě ale nenapadlo vzít si s sebou betlém. Ale hodně lidí napadlo právě tohle. Například rodinu vyhnanou 26. října 1946 ze Svitav na Hřebečsku. „Tatínek řekl, všechno ostatní se dá nahradit, jenom betlém ne.“ Figurky tzv. Tyroltova betléma, už tehdy staršího než sto let, sudetoněmecká rodina schovala pod léky a ostatní věci. Podle oznámení na shromaždišti jim za zatajování cenností hrozil trest smrti. Přesto pro drobné figurky rodina riskovala život. Když si tohle přečtu na panelu výstavy v Sudetoněmeckém muzeu v Mnichově, trochu mě zamrazí.

Výstava není velká, ale betlémy, které si vyhnaní sudetští Němci brali s sebou, jsou zajímavě umístěné do šedo-růžových vitrín a člověk hned pochopí, proč se nedaly ničím nahradit. Jsou tady vzácné kousky ze skla, ale i výrobky kutilů, postavičky vystříhané z lepenky, všemu vévodí vzácný betlém z Krušných hor s mechanickým poháněním postaviček, v kontrastu s titěrným betlémem, který se dal pověsit na zeď.

V jednom nasvíceném rohu trůní černý dřevěný kufr s oprýskaným štítkem. Přesně takové kufry jsem viděla nedávno v Hamburku v Muzeu vystěhovalectví. Šlo o kufry jiných vyhnanců z jiné doby, kteří utíkali před pogromy nebo bídou přes oceán. A v těch kufrech v Hamburku byly možná taky figurky z…