No jo, kocoure, už jsem tady,“ otevírám mu dveře z koupelny do předsíně, abychom společně zahájili nový den. Já už se stihl osvěžit i si skromně zacvičit, protáhnout klouby a ramena, nezbytnost k dalšímu provozu. Sahám si na levou paži, kde se včera po třetím očkování vyskytlo bolavé místečko, dnes už nic. Kocour běží k balkonovým dveřím, natahuje se na žaluzie. Vždyť to pokroutíš! Ženu ho stranou a raději mu otevírám. Nikam z balkonu nechoď, napomínám ho a chystám kapsičku s kočičím krmením. Vaří se voda na čaj a na kafe pro bábi, mažu chleby. Čas je dobrý, stíhám pustit si Zitu Senkovou na ČRo 2, zajímaví hosté, zajímavá povídání, profesoři, biskupové, ředitelé divadel… Bábi schází z ložnicového patra a jde mě pohladit, no proč ne, když má na stole vše nachystáno.
Kdo bude dnes volat první? Dcera z práce, nebo syn z dalekého světadílu? Telefon sice brzy zvoní, ale děti to nejsou. Ženský hlas spouští mix pobídek k obdarování někoho potřebného současně s nabídkou jakýchsi produktů. „Zarazte,“ říkám jí, „vy už jste nám nedávno volali a my nic nechceme.“ „Já to ale nebyla,“ oponuje dáma a chystá se pokračovat. Zastavuji ji s tím, že my coby důchodci už dáváme na kdeco a nemáme zájem. Paní to rozhodilo. „No jo, důchodci, že se nestydíte takhle se chovat k potřebným,“ nebere si servítky. Drsné to bylo, musel jsem se jít vystydět s kocourem na zahradu.
Připomnělo mi to jinou mladou paní, která mi vynadala do drzých dědků, že jsem byl pohotovější a zabral jí před nosem místo na parkování. Já byl zprava a měl to napřímo, ona zleva křížila jízdní pruhy. V autě měla malou holčičku, ta jen zaraženě koukala. Nedalo mi to a šel jsem jí povědět o potřebné úctě k šedinám a že lituji její rodiče. No, nakonec jsem to spolkl. Celou scénu pozoroval z chodníku vytáhlý jinoch, čtrnáct patnáct let. Když jdu okolo něj, nakloní se a povídá: „Pane, vy jste měl pravdu.“ Víc k tomu neřekl a já taky ne, proč taky.
Kocoura mám na vodítku, byl zvyklý se toulat jako každý jiný, jenže před rokem se vrátil ošklivě poraněný na noze, podle veterináře to mohlo být způsobeno ostrým předmětem jako sekáček, motyka či něco na ten způsob. Takže už jen toulky v rámci oplocení. Zvykl si. Přivazuji ho pod komuli Davidovu a jdu ohřát oběd. Jo, vy pátráte po komuli? Nádherně vonící keř, ke konci prázdnin obsypaný modravými květenstvími, obletovanými spoustou motýlů. Nádhera. Doporučuji, bude-li komule, budou i motýle.
Po obědě siesta. Bábi přivádí kocoura a zaléháme, zasedáme k četbě a odpočinku. Kocour mi naskakuje na břicho a přešlapuje, občas zatne drápky, je vytrvalý a já mu probírám srst. Vrní jak o závod a předoucí mi uléhá se svými šesti kily na hrudník, vousy mě lechtá pod nosem. Prý to šlapání koček je léčivé, tlapkami se soustřeďují na neduživá místa a tahají z vás škodliviny, možná. Rozhodně je to sympatické.
Dnes polehávání moc neprotahuji. Musím dolů do dílny připravit odstavenou televizi k odvozu. Od tornáda na jižní Moravě už sice uběhlo pár měsíců, ale když jsem nechal na jednom z obecních úřadů dotaz, zda by se někomu z postižených přírodní katastrofou nehodil celkem ještě funkční televizor, ozvalo se hned několik zájemců. Pozval jsem toho, který se přihlásil první. Navečer si pro televizi přijela mladá rodinka, šoférovi jsem chtěl pomoci s naložením, ale on ten třicetikilový přístroj popadl a odnesl do kufru auta. Uf, řekl jsem za něj. Dětičky ve voze juchaly a už se těšily, asi na pohádky.
Pohádka však v postižených obcích ještě nenastala. Podle rodičů je k ní daleko i v sousedských vztazích v obci. Inu, lidi. Jeden už má vystaráno, další pořád ještě živoří v provizoriích. Ale bude líp.
Důchodce, 82 let, Němčičky u Brna
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
