V našem předvánočním lese

Otvírám oči a počítač. Morduju se s tím, aby se začátek textu, kterým chci obhájit prosvětlování lesů, zbytečně nevymezoval vůči jejich ochraně. Možná je blbě už jeho název „Řezej a chraň“ a v dalším odstavci se to nespraví. Povinné kafe, dcera vstává a zarputile si odmítá nechat dát kapky do svých lehce zanícených očí. Zuby.

S manželkou v kuchyni nad diáři hrajeme vánoční sokoban a snažíme se všechny časové krabičky posunout tak, abychom proklouzli do dalšího roku. Ještě čaj do termosky. Do chrastění motoru červené fabie mi po cestě na Kutiny z kazeťáku už zase hraje soundtrack k Pulp Fiction. Kolegyně Ilona píše, že zrovna taky vyjíždí. Po půlhodině cesty jen lehce ojíněným Tišnovskem zastavuju u chalupy, kterou jsme se ženou před dvěma lety spolu s lesem koupili. Převlíkám se do špinavých kalhot, dávám si vařit vodu na čínskou polívku a přijíždí Ilona. Beru pilku, pajcr, nůžky, ona kabelu s cedulkami a sekeru a vycházíme.

Míjíme čerstvě vykácený kus lesa, který ve spravedlivém boji se škůdci, přírodními činiteli a chorobami vyrvali i s kořeny. Vcházíme do našeho březového mlází, jímž samovolně zarostla neosázená holina a které jsme pojmenovali po mém letos zesnulém dědovi Les Navrátil. Přirozené zmlazení navrátilo tenhle kus lesa přírodě a my chceme, aby to tak zůstalo. Na protějším svahu strmého údolí říčky Libochovky projíždí po viaduktu rychlík na Prahu.

Dnes sem nejdeme za tisíci malých břízek, ale na skalní výchoz za několika pozůstalými mohutnými listnáči, které jako jediné přečkaly někdejší těžbu. Ilona třídí jedenáct zalaminovaných cedulek se jmény dárců neziskovky a já koukám, že až na jednu je na všech nápis „DUB“. Majestátní jsou tu ale jen buky, fotogenické duby jsou tu po podrobnějším prozkoumání snad jen dva a pár dalších okousaných od srnek se nevzhledně kroutí v podrostu. Jak z toho ven? Stříbrná páska. Jako vždycky. Pásku mám u domu i v černé.

Necháváme tu vercajk a vracíme se pro ni. Ilona mi vypráví, jak byli někteří dárci dojatí, že za vytrvalou přízeň od nás letos pod stromeček dostanou vlastní strom, který nikdy nikdo nepokácí. Já jí zase říkám o tom, jak jsme loni na jaře seděli s manželkou na pařezu a napadlo nás, že bychom menší část lesa s mladou smrkovou výsadbou mohli postupně převádět na bukohabřinu, které se ve zdejším oteplujícím se podnebí bude dařit mnohem líp. A že by nám k tomu mohli fyzicky i finančně pomoci lidi z okolí, kteří si chtějí v lese uříznout vánoční smrček. Teprve když držím v ruce pásku, končím monolog o tom, že by soukromou rezervaci zaplacenou z vánočních stromků mohli nadšenci udělat v každém okrese, a vzpomenu si na čínskou polívku. Nevyhořeli jsme. Teda jen těsně.

K polívce přikusuju rakvičku se zmrzlou šlehačkou, pak se vracíme do lesa, do děr od pajcru zarážíme cedulky, hojně je fotíme a černými obdélníky přelepujeme „DUB“. Obdélníky izolepy vypadají hůř, než jsme čekali. Kanci tu ryjí bukvice. Občas je sem nejspíš následují i myslivci, přelepení cedulek tak dává smysl. Myslivecké sociální sítě by si jistě na fotce nápisu „dub“ zaraženého pod bukem s naším logem obzvlášť smlsly.

Smráká se, loučím se s několika výletníky, kteří si k nám dnes přišli uříznout svůj vánoční stromek. Chvíle ztišení a nenápadné sněžení. Kupuju jídlo a u pokladny si říkám o body. Doma se střídáme, manželka jde do sauny, dcera se mi houpe na noze a ukazuje dvouhlavého dinosaura, kterého postavila, a u toho křičí „nsrožec“. Leží mi na břichu, kouká se na Prasátko Peppu a já ve vedlejším okně počítače popisuju dnešní adventní neděli. Hezky v ní foukalo.

Autor je koordinátor v Hnutí DUHA.