Lepší

Ucítil vůni mořské soli, kovovou pachuť mědi a zemité, tíživé aroma celeru. Zkoušel určit všechny vjemy – teplo, vlhko, hebkost. Tu si vždycky představoval jako samet, ale tohle bylo jiné, hrubší a pevnější. Palčivá slast, která mu stoupala slabinami, se ve vlnách střídala s jemnou křečí. Díval se na muže ve svém klíně. Rty a jazyk laskající jeho penis. Zvědavé, pozorující oči ukryté za brýlemi, prsty svírající ho u kořene. Prsty druhé ruky, kterou si ho přitahoval za zadek. Tvrdší, drsnější povrch jeho patra, když ho polykal hlouběji do úst, a měkký, krouživý pohyb jazyka.

Bylo to krásnější, než si kdy představoval, přesto tu ale bylo ještě něco jiného, silnějšího. Bylo mu teprve sedmnáct let. Tomu, který ho teď svíral ve rtech – Ladislav, představil se tak? –, asi čtyřicet. Imponovalo mu, že po něm toužil dospělý muž. Cítil se vážně a opravdově. Ne, cítil se lepší! To je slovo, které hledal. Sevřel vlasy ve svém klíně a přitlačil si ústa toho muže pevněji – sebevědomě – k sobě.

*

Oslovil ho na opuštěném nádraží, autobus mu ujel před pár minutami. Ne, jinak – nechal si ujet autobus před pár minutami. Nechtělo se mu domů, do křiku a hádek rodičů, které se vzápětí měnily v tiché, nevyřčené napětí. Po obojím sršel vzduch v jejich malém bytě vztekem a hrozilo to dalším výbojem, který mohl zasáhnout i jeho. Nebylo kam se utéct. Kvůli epilepsii, která ho přepadala během noci, usínal pokaždé hlavou těsně vedle manželské postele rodičů. Od prvního…