Kde je Leonard?

Byl podzim 28. října. Státní svátek. Uvědomil jsem si, že už jsem opravdu stárnoucí muž. Mnohé v životě jsem prohrál. Ač jsem se moc a moc snažil. Nešlo neprohrát. Nebo šlo? To je otázka, která bolí, a raději si ji ani neklást.

Přátelství s kamarádkou Charlottou, Čechoameričankou a unitářkou, se stalo dalším malým zázrakem mého života, od kterého jsem se snažil o mnoho více neočekávat. Snad abych se zbytečně netrápil. Člověk potřebuje mít přátele mezi živými, nejenom mezi zvěčnělými dušemi velikánů dějin, intelektuálních a uměleckých. S Charlottou jsme seděli zase u chaty pod Přimdou a pili černou kávu. Padalo listí a z rádia tiše hráli píseň Hany Zagorové: Máj je máj, jaro s vůní jabloní… Vzpomněl jsem si při tom na zrození našich synů, Herberta a Leonarda, dvojčat.

Ty jsem neměl s Charlottou, ale s Ninou, mojí velkou láskou. Vystudoval jsem dějiny a filozofii, moc jsem zbožňoval T. G. Masaryka. Chtěl jsem, aby ve jménech našich dvojčat zněl prvorepublikový jazz a prvorepublikový všudypřítomný stavební ruch. Bylo mým přáním, aby naše dvojčata dostala jména po vnucích T. G. Masaryka, Herbertovi a Leonardovi. Když Nina odjížděla do porodnice v Podolí, souhlasila s mým přáním ohledně jmen. Souhlasila tenkrát s většinou mých přání. Pak, když porodila Herberta a Leonarda, telefonovala mi její matka. Řekla mi, že je se mnou nespokojená, že si pro dceru přála někoho veselejšího a úspěšnějšího. Naštvala mě tím. Nestačil jí úspěch s dvojčaty po téměř desetiletém vztahu. Ve…