Holčička ze známky

„Ale nemusím vás zvedat,“ ujišťoval se Václav Havel v roce 1990, když přijal Evu Haňkovou-Neugebauerovou na Pražském hradě. Narážel tím na jednu z legendárních fotografií a poté i známek první republiky. Na těch je Eva Haňková vyobrazená coby tříleté děvčátko v kroji, které drží v náručí Tomáš Garrigue Masaryk.

Klepu na dveře a dnes sedmadevadesátiletá Eva Haňková přichází otevřít. Má na sobě fialové moderní tričko s krátkým rukávem a na ruce barevné tetování s portrétem prezidenta Masaryka. „To mi daly děti z České školy T. G. Masaryka v Chicagu,“ vysvětluje Eva původ nalepovacího tetování. „Raději se moc nemyju, aby to vydrželo co nejdýl,“ směje se. Vypadá o mnoho let mladší, než tvrdí její rodný list. Před domem stojí auto – Eva i ve svých 97 letech každý den řídí. Hbitě kmitá po kuchyni a chystá skleničky na španělské sherry – jiné nepije – a kontroluje dnešní itinerář. Má před sebou přednášku pro veřejnost v místním kostele a do toho jsem přijela já, abych se o ní dozvěděla co nejvíc.

V Kalamazoo, místě, kterému kdysi indiáni říkali Údolí mlh, končí listopad, po mlhách ani památky. Všude září listí stromů a to, co spadlo, zahradníci foukají do plastových pytlů obřími fukary. Eva mě usazuje v kuchyni v úhledném, bíle natřeném domku. Je tu zatopeno a voní tady velké koblihy s vanilkovým krémem. Nelituju několikahodinové cesty z Chicaga do Kalamazoo ve státě Michigan, protože kdo se ocitne v USA, měl by rozhodně Evu Haňkovou navštívit. Je to jedna z posledních žijících Češek, která „utíkala za kopečky“ krátce po komunistickém převratu, dramaticky, přes šumavskou hranici. O tom i o všem, co v Americe prožila v následujících desetiletích, přitom dokáže vyprávět tak, že zapomenete, že dnes je už dávno jiná doba. Nebo také možná vůbec jiná není.

Když známka zmizí

Jsem v Kalamazoo jen na pár dní a čas rychle utíká. Sedneme si tedy s Evou na prosklenou terasu s výhledem do zahrady, za okny hřeje slunce a hezky nás rozparádí i výborné sherry ve vánočních skleničkách. Eva má před sebou na stroji pečlivě sepsané vzpomínky, fotky a já jsem unavená, už jen když vidím, jak srší energií.

„Ta fotka a pak známka mě provázejí celý život,“ začíná Eva vyprávět. „Jako by se vynořovala v nejrůznějších důležitých obdobích mého života.“ Za první republiky, v dobách, kdy bývala jak Eva, tak její rodina nejšťastnější a nejspokojenější, byla známka k vidění všude a její fotka coby krojovaného děvčátka, které přišlo ve Žďáře nad Sázavou pozdravit na oslavu desátého výročí vzniku republiky v roce 1928 prvního prezidenta, se pak opakovaně objevovala v časopisech, novinách nebo v knihách.

Rodina vlastnila prosperující pilu a Eva, kterou nebavilo hrát s ostatními dětmi Člověče, nezlob se! a mnohem raději si četla, se po základní škole chystala do Pardubic na gymnázium. V té době začala chodit i do Sokola a dodnes považuje Tyršovy humanistické myšlenky za základ svého vzdělání a pohledu na svět. „A pak začala válka a ta známka i fotky pochopitelně zmizely, stejně jako můj tehdejší svět,“ říká Eva. Jak pro první republiku, jejímž se stala náhodou symbolem, tak pro ni samotnou nastalo nejtěžší období jejího života. Pardubické gymnázium začalo připomínat spíš vojenská kasárna, každý pohyb studentů se bedlivě zapisoval a třetina z nich, která měla slabší známky nebo nezvládala matematiku a zeměpis v němčině, musela odejít. „Bylo to prostě strašný, naši židovští spolužáci nějak zmizeli, nebo díky pomoci Nicholase Wintona odjeli do Anglie, chvíli nám ještě psali, ale pak se odmlčeli. Na ulici jsem jednou viděla, jak se zastřelil člověk, kterého honilo gestapo. Pořád jsem pak na to musela myslet a měla jsem šílené bolesti hlavy,“ vypočítává Eva události svých gymnaziálních časů. Milovaný Sokol, kam chodila od čtyř let, taky skončil, ale Eva se tajně scházela s ostatními mladými sokolkami dál ve starém, nevytopeném kuželníku. Diskutovaly tam hlavně o filozofii a už tehdy jí myšlenky zejména stoických filozofů Senecy, Marca Aurelia nebo i Epikura pomohly v těžkém životním období. „Pochopila jsem, že třeba Epikuros nemluví o poživačnosti, ale o tom, jak se má člověk naučit některé věci bez obav přijmout a kdy má naopak jednat. A jak důležitý je pro člověka vnitřní klid, v němž se pak může dál duševně rozvíjet,“ pokouší se shrnout, v čem je pro ni klasická antická filozofie tak důležitá.

Odmaturovala v roce 1944 a po válce se přihlásila na Ústav moderních jazyků, kde studovala i němčinu, ruštinu a angličtinu. Eva kromě těchto jazyků ovládá i francouzštinu, španělštinu a latinu.

Když pomůže mlha a stoikové

Za tři roky získala Eva Haňková vysokoškolský titul, ale to už se schylovalo ke komunistickému převratu. „Kdyby lidi po válce koukali víc dopředu a neohlíželi se pořád dozadu, dopadlo by to líp,“ povzdechne si Eva, když líčí atmosféru před rokem 1948, kdy se podle ní Češi příliš soustředili na to, kdo se jak choval za války, a vyřizovali si účty, namísto aby si uvědomili nebezpečí komunistického převratu. „Tehdy všichni moc dobře věděli, co se dělo a děje v Rusku, literatury o tom byla halda, nechápu, jak mohl být někdo po převratu překvapený, ale lidi si asi říkali, že nás se to netýká, že nám se to, co se dělo v Rusku, stát nemůže,“ říká Eva, když líčí, co ji a manžela Ladislava Haňku, kterého si vzala v roce 1948, vedlo k myšlenkám na emigraci. Rodiče Evy přišli o pilu a potom až do důchodu mohli vykonávat jen dělnická zaměstnání. Rodina se marně pokoušela vystěhovat za hranice, ale nikdy nedostali povolení úřadů. Eva, která nechtěla vstoupit do strany, a tím pádem nemohla učit, jak původně zamýšlela, pracovala jako cizojazyčná korespondentka v podniku Meopta a manžel, zemědělský inženýr, byl na stipendiu v Dánsku. Po komunistickém převratu pro sebe neviděli v tehdejším Československu žádnou budoucnost a v roce 1950 se rozhodli emigrovat do Německa – tedy přejít na Šumavě tzv. zakázané pásmo. Nic si s sebou, kromě jednoho chlebníku a oblečení, co měli na sobě, nevzali. Nejdřív zamířili do šumavské vesnice Srní. Tam dva dny zůstali v pronajatém pokoji a pak se, v šest hodin ráno, v mlze s kompasem a mapou vydali do zakázaného pásma u tzv. Schwarzenberského kanálu. Tehdy ještě hranice nebyla obehnaná trojitým plotovým zátarasem. „Pomohla nám ta mlha, schovali jsme se v ní, ale slyšeli jsme policajty, jak jezdí kolem na motorkách. Ale nějak jsme se vymotali z lesa a ve tři hodiny odpoledne jsme přešli hranici. Potkali jsme pak bavorského policajta, ten s námi sepsal protokol, dal nám deky, nechal nás přespat na zemi na policejní stanici. Jeho žena nám pak donesla ráno snídani,“ líčí Eva šťastný konec přechodu přes hranici, který pro mnoho lidí skončil úplně jinak – policejním dopadením ještě na české straně a mnoha lety ve vězení.

Manželé Haňkovi pak po zastávce v norimberském uprchlickém táboře zamířili do Frankfurtu nad Mohanem, kde oba získali práci u Mezinárodní organizace pro uprchlíky OSN. Eva pomáhala s překlady uprchlických dokladů a viděla poválečnou bídu německých rozbombardovaných měst a tisíců lidí, kteří hledali nové domovy. Haňkovi tehdy bydleli v polorozbořeném domě, ale měli oba práci, manžel pracoval u stejné organizace jako Eva, jen na telefonní ústředně, a tak měli pocit, že jim vlastně nic nechybí. Snažili se ale o vystěhování do Spojených států, a když se o rok později otevřela vystěhovalecká kvóta pro Čechy, zažádali si o vízum. To dostali a v listopadu 1951 vyrazili na lodi General Hersey přes oceán.

Moře bylo silně rozbouřené. Eva pracovala během plavby jako lodní kancelářská síla a prodávala taky v kiosku žvýkačky, cigarety a čokoládu. A na lodi na Den díkůvzdání jí také znova pomohla stoická filozofie. Vypukla velká bouře a Eva v hrůze z potopení zažila jeden z nejhorších dnů svého života – snažila se ale být realistickou stoičkou a dala především na pozorování výrazu kapitána lodi: „Připadalo mi, že on je klidný a že si s tím poradí, tak jsem se přestala bát.“

Amerika není Sokol

Po přistání v New Yorku chtěli Haňkovi pokračovat do městečka Cedar Rapids, kde tehdy žila (a dodnes žije) početná česká komunita. Nasedli do autobusu, a když Eva za soumraku viděla z okna rozsvícené příbytky Američanů, kteří se scházeli v obývácích na večeři, zažila poprvé pocit naprosté ztráty pevné půdy pod nohama. Možná horší než za dramatické bouře na lodi. „Pochopila jsem, že sedadlo autobusu je teď můj jediný domov. Všechny jistoty byly pryč. Ale zbytek cesty jsem si představovala, že to taky tak budeme mít, a to mě uklidnilo.“ S manželem se pak usadili nejdřív v Cedar Rapids a později, po nových vysokoškolských studiích, ve městě Kalamazoo.

Ladislav Haňka získal doktorát z mikrobiologie a pracoval pro farmaceutickou firmu Upjohn. V šedesátých letech se mu podařilo spoluobjevit lék, který pomáhá prodloužit život pacientům s krevní chorobou MDS (myelodysplastický syndrom). V roce 1958 si manželé pořídili bílý domek na předměstí Kalamazoo, ve kterém mě Eva Haňková přivítala. Všechno zní jako učebnicový příběh o úspěšné emigraci, přesto se v jeho hlubších vrstvách ukrývá vleklý boj s kulturními odlišnostmi, které v nové zemi musela zejména Eva Haňková jako žena překonávat. V Sokole totiž byla za první republiky v každodenním kontaktu s velmi emancipovanými ženami, které studovaly, měly svá zaměstnání a vysoké funkce v samotné organizaci. Jenže ve Spojených státech padesátých a šedesátých let byla ve srovnání s tehdejší první Československou republikou emancipace doslova v plenkách. „Když jsem chtěla pracovat a zároveň vychovávat děti, dívali se na mě Američané jako na duševně nemocnou. Mysleli si, že moje děti velmi trpí a že je tak psychicky týrám, když pracuju.“ A v práci samotné to Eva také neměla lehké, živila se tehdy jako překladatelka vědeckých textů, ale když o práci žádala, přišla jí zdvořilá odpověď, že překládat vědecké texty není práce pro ženu. Manžel se pak musel zaručit, že bude dohlížet na vědeckou část překladů. „Byla jsem v šoku, ale nevyvracela jsem jim to. Měli jsme dítě a spoustu dluhů, manžel ještě studoval, potřebovala jsem hlavně ty dolary,“ směje se Eva. Ale i díky těmto zážitkům se pak při práci na středních školách a na univerzitě (učila například angličtinu jako mateřský jazyk a antickou literaturu) celý život zapojovala do činnosti nejrůznějších ženských vzdělávacích spolků jako American Association of University Women či Ladies Library Association. Byla taky aktivní ve sdružení středoškolských a vysokoškolských profesorů latiny a organizovala velké vědecké konference. „V tomhle mi taky pomohl Sokol, dokázala jsem spoustu věcí dobře zorganizovat, ono v Sokole jsme pořád něco organizovali,“ směje se a já jí to ráda věřím – moji návštěvu má Eva přesně promyšlenou včetně toho, v kolik další den vytáhne šunkofleky z trouby.

Kromě všudypřítomného machismu Eva v Americe bojovala především s pocitem jakési mělkosti a neukotvenosti země, která neměla tak bohatou historii jako Evropa. A jako znalkyně a milovnice historie to těžce nesla. Ale i v tomto jí pomohly knihy. Čím víc si o Americe četla, tím víc se tam cítila být doma.

Poprvé po emigraci se podívala do Československa v roce 1971, kdy s manželem získali vízum na přímluvu jejich známého, holandského novináře. Pak se jim návštěva rodné země a rodičů povedla ještě dvakrát, ale vždycky to bylo spojené s mnoha riziky a špehováním ze strany tehdejších komunistických úřadů. Až po roce 1989 mohla Eva Haňková zase svobodně jezdit do České republiky každý rok. „V devadesátých letech jsem strávila tolik času v Česku, že můžu říct, že se tady cítím znova doma. Poznala jsem i nejmladší generaci a jsem na republiku velmi hrdá.“ Po revoluci nastalo šťastné období a s ním se znova vynořila i emblematická známka. V roce 2000 vyšla její druhá edice jako pocta Bohumilu Heinzovi, který ji vytvořil v roce 1938. Eva jezdila do Česka na oslavy této události, spolupracovala také na dvou dokumentárních filmech o známce. Spolu s manželem založili Nadaci Evy Haňkové, která stipendiem podporuje nadané studenty gymnázia ve Žďáře nad Sázavou. Za svůj domov považuje Eva Haňková stejně tak Ameriku jako Českou republiku. Jako praktikující stoička, kterou bezesporu je, se především zabývá svým duchovním rozvojem a nepřemýšlí o křivdách, které jí historie nadělila. Každý den sleduje české i americké zprávy a o tom, co ji zaujme, si vede zápisky. Nevyhýbá se moderním technologiím a přes počítač komunikuje s přáteli nebo s rodinou v Česku a v Americe. Holčička ze známky se se mnou loučí, nasedá do auta a jede se jen tak projet a chvíli o samotě přemýšlet. Podzimní listí šustí pod koly vzdalujícího se auta a mou duši osamělou uprostřed klokotající Ameriky prostupuje hluboký, nekonečný klid.

M. Pilátová je spisovatelka.

Autorka článku děkuje Kláře Moldové a České škole T. G. Masaryka v Chicagu, díky jejichž podpoře mohl text vzniknout.

••••

Eva Haňková je i ve svých 97 letech velmi vitální a činorodá. Hodně lidí se jí proto ptá na to, jak to dokázala. Eva má několik doporučení:

Pevně se rozhodněte, že se budete cítit zdraví. Já toto rozhodnutí učinila ve svých dvanácti letech a od té doby se zdravá cítím.

Čtěte knihy, v knihách najdete mnoho návodů, jak žít dobrý život. Já třeba piju dobré sherry díky anglickým románům, tam ho pije hodně postav.

Zajímejte se a čtěte si o historii. V historii naleznete spoustu souvislostí, které vám pomohou pochopit vaši současnost.

Nikdy nebuďte optimisté, buďte realisté. Přijměte skutečnost takovou, jaká je, a pak s ní něco aktivně udělejte.