Změňme ústavu

Jedna akademická poučka praví, že průměrná životnost ústavy činí devatenáct let. Pokud bychom to vzali vážně, Ústava České republiky „přesluhuje“, a to by měla být známka její kvality. Přijata byla totiž přesně před třiceti lety, 16. prosince 1992. Jaké to tedy s onou kvalitou je?

Tvůrci asi předpokládali, že za tři desetiletí bude ústava ozkoušená a na jejím výkladu se právní experti i politické špičky shodnou. Jenže časté spory o interpretaci ukazují, že realita je složitější. Parlament by měl proto využít odchodu Miloše Zemana do penze a přijmout zásadnější ústavní změny.

Politika jako osobní msta

Za třicet let čelila naše ústava mnoha politikům, kteří se ji snažili účelově využít jako podporu pro vlastní argumenty a činy. Někdy z toho vyšla více úspěšně, někdy méně.

Nejintenzivněji je přitom ústava testována od roku 2012, kdy parlament schválil největší změnu v podobě přímé volby prezidenta. Právě od té doby se čím dál jasněji ukazuje, že náš základní právní dokument nelze brát ani po třiceti letech za „usazený“. Politici jako by si naopak stále nedokázali uvědomit jeho roli a při ústavních sporech upřednostňují osobní a stranické vztahy.

Stačí připomenout, jak expremiér Andrej Babiš couval před podáním kompetenční žaloby k Ústavnímu soudu, když Miloš Zeman odmítal na jeho návrh odvolat ministra kultury Antonína Staňka nebo jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho, ačkoli z ústavy jasně vyplývá, že prezident musí v případě premiérova návrhu bez…